Modrý kod - Sestra Davida

Část 27 - Konec nudy, čas zase makat!

Nastal další pracovní den a pro mě to byl opravdu celý den, dokonce i noc, jelikož jsem měla čtyřiadvacítku. Docela jsem se na ní i těšila, aspoň se nebudu nudit doma. Jo, je to docela na prd, když máš konečně den volna a ty už přemýšlíš, kdy půjdeš do práce, protože se doma prostě nudíš. Nejhorší je asi to, že si doma sám, kdyby si někoho měl vedle sebe, tak by to taková nuda nebyla. Ale to jsem opět odbočila, přesuneme se na urgent. 

Ráno před službou jsem si dala krátkou sprchu, udělala jsem si toasty a čaj ke snídani a vydala jsem se do nemocnice. 

Na urgentu bylo nezvyklý klid, ale sama dobře vím, že se to za chvíli zase změní a ani si nestihnu napsat papíry, nebo se jít najíst. Prostě jako každý den na urgentním příjmu. A to na něm právě miluji, samá akce a žádný čas na to, abych přemýšlela nad svým životem, který nemá žádný směr, jen kariéra a žádná rodina. Nebo mi to tak přijde. Pozdravila jsem sestry na urgentu a šla na lékařský pokoj, abych se převlékla do pracovního. Na pokoji jsem zarazila na doktora Viktora Žáka. Ještě jsem s tím neměla tu čest, ani na sále, ani na urgentním příjmu, prostě nikde. "Dobrý den, jmenuji se Tereza Hofbauerová a jsem." Ani jsem nestačila dopovědět větu a už jsem viděla, jak se na mě tváří. "Jeee, další Hofbauer. To mi ještě scházelo. Taky budete na sále arogantní, jako je ten váš bratr?" Trochu mě překvapil, tak jsem mu na to jen odpověděla, "Aha, tak taky se rovnou hází lidé do jednoho pytle, podle příjmení. Ani nevíte jaká jsem a já vlastně nevím, kdo jste vy, protože jste se mi ani nepředstavil." Jen zvedl obočí, vzal si hrnek a odešel a při odchodu jen řekl, "Viktor Žák." Chvíli jsem tam stála a nevěřila jsem vlastním očím a uším. Ale po chvilce jsem nad tím jen mávla rukou, šla ke skříňce, abych se mohla převléknout. 

Když jsem se převlékla, tak jsem šla rovnou na urgent, protože tam na mě čekaly nějaké nedopsané zprávy. Na ty jsem se těšila snad nejméně, nicméně i to k naší práci prostě patří, tak jsem se do toho pustila. 

Ale nepsala jsem je moc dlouho, protože mi přijel příjem. Hned jak jsem je viděla, tak jsem se zvedla ze židle a šla rovnou k nim. "Ahoj kluci, tak co tu pro mě máte?" Jeden ze záchranářů se na mě otočil a odpověděl, "Ahoj Terezo, no pro tebe až moc lehký příjem. Žena, 26 let. Cítila chvilkovou slabost, podle svědků, kteří jí zavolali záchranku, tak i omdlela, ale prý byla mimo jen pár vteřin. Hned se probudila. Dali jsme ji kapat ringera." Kývla jsem na něj a přebrala jsem si papíry. Na sestřičku jsem kývla, že kam máme jít a ona jen ukázala na lůžku 3. A hned šla za mnou. 

Ahoj moji milí čtenáři a čtenářky, mám jedno těžké období za druhým, do toho ještě ten Covid, ale teď jsem si konečně našla svou múzu a budu se snažit psát častěji. Teď se nás chci jen zeptat, jak si myslíte, že tento příběh Terezy bude pokračovat. Bude dál s Romanem, nebo láska a vášeň zahoří úplně u někoho jiného? Zkuste si tipnout 😉

Vaše Dejdi ❤