JADE

42.

Po tom, co se odehrálo v lese, Jade odmítá s kýmkoliv mluvit. Je zamknutá v pokoji a přemýšlí, že se vzdá úplně všeho . Přemýšlí, že se vzdá toho, co tak milovala a odstěhuje se. Nechce být v domě, kde se momentálně cítí jako vězeň. Cítí se všemi ponížena, protože ignorovali její prosbu.

,,Jak mi to mohli udělat?!" šeptne stále v neuvěření a pohladí si těhotenské břicho. ,,Jak to mohli udělat nám?!" šeptá skrz zaslzený pohled přes který téměř nic nevidí. ,,Myslela jsem si, že jsou úplně jiní ale teď už znám jejich pravou tvář." utře si zaslzené oči a podívá se na zatažené záclony přes které prosvítá slunce. Jindy by hned běžela ven a nasávala tu krásnou energii slunce ale teď chce být pouze sama. Záclony nechává zatáhnuté a sabotuje vše co miluje. Cítí se otupělá a ztracená. Pohled se jí zastavil na malém zrcátku na nočním stolku. ,,Stačilo by ho jen rozpůlit a ... " odmlčí se a nejistě si poposedne. Nebylo by to přeci jenom vysvobození? Připadá jí, že celý její život je jen pouhý vtip. Omyl, který se neměl stát. 

Do své chladné dlaně vzala zrcátko ve kterém uviděla svůj ztrápený obličej. Zírá na svůj odraz zrazeného vlka. Bílá tvář. Kruhy pod očima. Zarudlé bělmo. Popraskané rty. Takhle nevypadá šťastná bytost. To určitě ne.

,,Jade?" ozve se za dveřmi Natasha ale ona nehodlá ani odpovědět. ,,Přinesla jsem ti jídlo." uslyší jak položila něco před dveře ale ani to ji nevylákalo ven. ,,Musíme si promluvit. Tak prosím vyjdi ven." odmlčí se na chvíli ale když ji došlo, že tak neudělá, odešla beze slova.

,,No jasně." odfrkne si Jade a lehne si na postel s pohledem upřeným do stropu, což ji po chvíli odneslo do říše snů.

___

,,Jade." šeptne tichý, melodický hlas a na to na své tváři ucítí jemný, studený dotek. Ona protože nečekala, že se k ní do pokoje někdo dostane, vyskočila rychle pryč z postele ale když se rozkoukala, uvědomila si, že není ve svém pokoji.

,,Co tu sakra dělám?" naštvaně a zároveň zmateně kouká po sklepě, kde strávila své první dny v Connorové smečce.

,,Chci ti něco ukázat." ozve se naproti ní hlas, který si moc dobře pamatuje.

,,Mami?!" vykulí oči na svou matku, která před ní stojí ve značně zmačkaných a špinavých šatech u kterých radši nechce vědět čím jsou zašpiněné. ,,Mami." hlesne tiše ale jen co k ní vykročila, matka ji gestem ruky zastavila.

,,Musíš hledat." šeptne k ní zlomeným hlasem. Působí tak unaveně a bolestně, že Jade sotva drží pláč na uzdě.

,,Ale já vás už našla a oni mi vás vzali! Vlastní synové přihlíželi vaší smrti!" křikne a klekne si na zem, která je nechutně studená a zaprášená.

,,Jsme blízko ale zároveň daleko." mluví dál aniž by své dceři jakkoliv odpověděla na to, co jí vlastně řekla. ,,Není všemu konec, holčičko. Není pozdě." 

,,Cože?" zmateně na ni kouká zespod svých řas. ,,Není pozdě?" opakuje její slova.

,,Naslouchej svému srdci." otočí se její matka bokem a zadívá se na cosi ve tmě. Jade zvědavost nenechala klidnou a proto vstala a stoupla si vedle ní aby viděla, na co se vlastně tak soustředěně dívá. Když ale v šeru rozpoznala dvě vlčí těla, nehybně ležící na zakrvácené podlaze, dech se jí zadrhl a srdce rozbušilo tisíckrát rychleji.

,,Panebože." překryje si ústa dlaní a z očí jí vytrysknou slzy.

,,Klamy jsou zrádné." uslyší poslední věc od své matky těsně předtím, než se probudila zpátky ve svém pokoji a jí došlo, co to vlastně znamenalo a že celou tu dobu měla odpověď před nosem.