JADE

12.

,, Po těchto prášcích by Vám mělo být lépe." Podá Jade doktor Bryel dva podlouhlé, bílé prášky a vodu na zapití.

,, Děkuju." Řekne tiše a prázdnou sklenici mu podá zpět.

,,Nemáte zač." Podívá se na ni zkoumavě Bryel. ,,Každopádně ještě si chvilku poležíte. Tělo vydalo hodně energie, kterou musí nabrat zpět. Zhotovil jsem Vám jídelníček přesně na míru, který by Vašim orgánům měl prospět." Podá jí dvě A4 popsané z obou stran a ona si nejistě převezme papíry k sobě. ,,Je toho nějak moc." Prohlédne si dlouhý seznam všech surovin.

,,To ano, ale mají v sobě vitamíny a látky, které vy hodně potřebujete. Mělo by to být pro vaše tělo jako nakopávač, jestli mě chápete." usměje se na ni povzbudivě.

,,Ano, děkuji." Řekne tiše Jade a pomalu se nadzvedne do polosedu na posteli, kde strávila podle ní už víc jak půlku života. Nebo aspoň tak to cítí.

,,Dobrá, já tedy už půjdu a kdyby jste něco potřebovala zavolejte mi, nashledanou." Usměje se přívětivě doktor a odejde.

Jade zůstala sama v pokoji. Hlavou jí běhají různé myšlenky, které nijak nedokáže zastavit. Svým ztraceným pohledem se dívá z okna na déšť. Poslouchá tiché ťukání kapek o parapet, což vytvářelo zvláštní ale příjemnou atmosféru. Vzpomněla si, jak se při takových dnech, kdy nebyla ještě ve smečce, cítila zranitelně a opuštěně. 

,,Kdybych se mohla aspoň na chvíli vrátit a zažít pár momentů s vámi." Řekne šeptem do ticha a z očí jí vytečou slzy. ,,Chybíte mi!" Stiskne peřinu ve své pěsti. Viděla před sebou živé vzpomínky svých rodičů a bratrů, jak se beztarostně smějí na špatnému vtípku Jade. Jako kdyby to už byla staletí, kdy je viděla naposledy. ,,Kde jsou ty chvíle? Kde jste vy? Jste tam někde a čekáte na mě?" Podívá se na šedá mračna se skelným pohledem. 

,,Určitě na tebe čekají. Jen ještě není tvůj čas." Ozve se ode dveří hlas, který za tu dobu co zde leží už zná moc dobře a ona se lehce pousmála. Otočí na Ethana, který se na ni jemně usmívá. Zavře dveře a přejde blíže k ní. ,,Všichni naši blízcí, kteří už nejsou mezi námi na nás čekají aby jsme se mohli zase setkat." Dojde k oknu a zadívá se kdesi do dáli, jako kdyby vyhlížel budoucnost. ,,Sice nevím ke komu promlouváš ale i když jejich čas už nadešel, tvůj čas to nebyl a musíš toho využít. Každý jsme stvoření kvůli něčemu. Naše existence není jenom pro nic za nic." Otočí se na ni celým svým tělem a znova se jemně usměje.

,,Co když ale chci aby ten čas už nadešel? Co když mám pocit, že mě zde nic nedrží?" Zeptá se jej a prohrábne si své zacuchané, blonďaté vlasy.

,,Možná, že teď máš takový pocit ale vždy je lepší hledat důvod proč zapomenout a hledat důvod proč jsi na tomto světě." Přejde k její posteli a skloní se k ní. ,,Já svůj důvod našel a jsem rád, že jsem si ho uvědomil předtím než by bylo pozdě." Řekne tiše u její tváře. Z hrudi se mu ozve zvuk připomínající jemné vrčení.

Jade na něj kouká s vytřeštěnýma očima a jemně pootevřenými rty. ,,Co když si to ale já neuvědomím brzo? Co když bude příliš pozdě?" Podívá se do jeho zlatých, vlkodlačích očí. Jsou tak krásné.

,,Tak tu budu já, kdo ti ukáže cestu. Kdo ti napoví. Kdo tě bude chránit."  Přiblíží k ní ještě víc obličej. ,,Budu ten, kdo tě bude držet naživu." Jade se trhavě nadechla. Co si má teď myslet?