JADE

45.

Ethan už je několik týdnů téměř mimo svou mysl. Svírá ho neutišitelný smutek. Jako kdyby v jeho hrudi byla nekonečná prohlubeň, kterou on nebo někdo jiný nebude schopen vyplnit. Má pocit jako kdyby i vzduch byl jeho nepřítel. Jako kdyby byl něčím nakažen. Ztrácí přehled o čase, jak se snaží den co den marně pátrat po jeho Jade, dítěti a dvou vlcích u kterých si nikdy neřekl, že by mu mohli tak chybět. Bohužel to zjistil až moc pozdě a on neví jestli řvát frustrací, vztekem, bezmocí nebo smutkem.

,,PROKLATĚ!" křikne do nočního ticha, když necítí žádný pach. Z hrdla se mu vydere srdcervoucí pláč a on dopadne kolenami na zem. Shrbí se k zemi, pokryté jehličím a nechává smutkem otřásat jeho tělo. Slzy mu stékají v proudech po tvářích. Ani v životě ohrožující situaci se nikdy necítil tak bezmocně. ,,Vidím tě ve vzpomínkách úplně všude. Slyším tvůj hlas ale když se rozhlížím abych tě viděl, nejsi tu. Jsi pouhá iluze!" Křikne znova a z ničeho nic se rozeběhne pryč, jak nejrychleji může. Haluze větví ho šlehají do tváří a pichlavé jehličí ho bodá do chodidel. To je ale minimální bolest oproti té, kterou cítí uvnitř sebe. Ví, že i když se snaží fyzicky utéct. Psychicky je pořád na tom stejném místě.

,,Cítím se opuštěn! Zrazen, Jade! Jak jsi mohla?!" Začne jí vše dávat za vinu i přesto, že ví, že se pouze snaží najít svou rodinu a minulost na kterou si nepamatuje. ,,Řeklas, že i kdyby to mělo trvat věčnost, tak ty a já budeme navždy spolu. Nikdy bych nepomyslel, že bys mi lhala." Začne zpomalovat, když uvidí ten známý útes, kde chodí pouze v případech, kdy se cítí naprosto beznadějně a v posledních týdnech ho to zde táhlo mnohem více a to zrovna né z dobrého důvodu. ,,Ty jsi měla být ta poslední, která by mi kdy lhala." Přerývavě vydechne. Postavil se na úplný konec útesu a shlíží dolů na bouřící se vlny. ,,Jade." Hlesne. ,,Měl jsem vědět, že budeš chtít odejít. Byla jsi můj důvod k životu a teď? Teď jsi se mi vzala. Jak mám žít?!" Se zarudlýma a zaslzenýma očima sotva vidí. Srdce mu buší jako o závod. ,,Byl jsem hloupý, že jsem tě miloval? Byl jsem bezohledný k pomoci, kterou jsi možná potřebovala? Bylo to všem okolo jasné a mně jako jedinému ne?" Víří mu jedna otázka za druhou hlavou a on neví jak je zastavit.

,,Ethane ..." protne zvuky bouřícího moře hlas Jade za jeho zády a on ztuhnul na místě. Trhaně se otočil a v domnění, že se mu to pouze zdá, si protřel oči.

,,Jade." vydechne tiše, jen co ji spatřil. Bojí se totiž, že kdyby promluvil hlasitěji, odešla by. Stojí před ním v bílých vlajících šatech s mírumilovným výrazem ve tváři, který si moc dobře pamatuje. ,,Jsi zpátky?" hledí na ni doslova se sršící láskou z očí.

,,Ethane ..." natáhne k němu dlaň ve znamení, že se jej chce dotknout ale když se on k ní natáhl, dlaň mu projela prázdnem. Vyděšeně zírá na svou životní lásku a snaží se vymyslet jakýkoliv způsob, který by mu napověděl, že Jade není pouhý výmysl jeho mysli.

,,Prosím, řekni, že jsi opravdu tady." začne nanovo brečet a ze zoufalství se k ni rozeběhl ale když už by jí normálně svíral v náručí, proběhl pouhým prázdnem a dopadl drsně na zem. V šíleném zoufalství se začal kroutit v křeči smutku a křičí z plných plic. Když už si před málo sekundami myslel, že ji má zpátky, osud mu ji zase vzal. Srdce mu děsivě buší v hrudním koši až má pocit, že mu každou chvílí pukne žalem a osamocením.

,,Ethane, nesmíš zapomenout ..." hlesne k němu Jade, která stojí kus od něj, jako kdyby se jej bála. 

,,Co to říkáš? Jak bych mohl zapomenout?" odpoví jí bez dechu a ztěžka vstal a postavil se na rozechvělé nohy. 

,,Už pozdě je, lásko." hlesne k němu a začne od něj couvat. V jejích hlubokých očích se odráží bolest a strach.

,,Řekni mi, kde jsi? Kde jste? Přijdu za vámi a zachráním vás!" vyhrkne a začne za ní klopýtat. Tělo má jako z olova. Nohy mu těžknou každým krokem více a více ale snaží se. Snaží se k ní dojít co nejblíže, i přesto, že ví, že je to pouhý blud.

,,Pamatuj, jsi lepší než si myslíš." šeptne Jade a začne se pomalu vytrácet.

,,Neodcházej!!!" křičí dokola a i když mu rychlejší pohyby dělají problém, z posledních sil se rozeběhl za jeho poslední nadějí na nalezení jeho smyslu života. 

,,Zlatá Hora." uslyšel tyto poslední slova v ozvěně. Ale místo toho, aby se nad tím pozastavil, on svůj zrak upínal k jeho lásce v naději, že ji doběhne a chytí do své náruče. Když se mu ale úplně vytratila, už bylo pozdě a jeho tělo se ocitlo ve vzduchu a on se s odevzdaným výrazem nechal táhnout gravitací dolů, do rozbouřeného moře.