JADE

1.

Místností panuje napjatá nálada. Celou atmosféru podtrhuje tíživé ticho, které narušují podrážky bot od muže, který pochoduje po místnosti sem a tam. Jeho zavalitější tělo je přímo nacpané do tmavě modrého obleku, který je aspoň o číslo menší. Jeho kravatu vínové barvy má až příliš přitáhlou okolo krku, což způsobuje, že jeho tvář je nepřirozeně rudá. Neustále si něco mumlá pod vousy a u toho mačká antistresový, červený balónek. Je nervózní z toho všeho, co se stalo na škole během jeho nepřítomnosti. Věděl, že s ní budou problémy ale netušil, že až tak moc. Jeho přemýšlení zastavilo rázné klepání na dveře. Rychle si sedl do svého koženého křesla a poté zvolal : ,,Dále!" Ozval se jeho hlas, který dolehl ke dveřím a do místnosti vpadla žena s mužem po boku. Žena vypadá oblečená do poslední módy. Zastavila se uprostřed místnosti bez jakéhokoliv pozdravu, což aspoň napravil její manžel. Jejich výrazy prozrazují, že nebudou při rozhovoru vůbec milí.

Muž v křesle hlasitě polkl knedlík, který se mu usadil v krku a rukou jim pokynul aby se usadili do křesel před jeho stolem.
,,Dobrý den. Vy jste rodiče Emy, že ano?" Odvážil se muž promluvit.

,,Ano, jsme! Můžete nám laskavě říct, co to má jako znamenat?!" Vyjekla rozhořčeně žena a stoupla si ale její manžel ji chytil za ruku a s vážným pohledem ji usadil na křeslo.

,,Poslyšte. Samozřejmě se tu obě dvě dívky za chvíli dostaví s vyučující a pokusíme se to vyřešit." Snažil se je uchlácholit klidným hlasem o který se ze všech svých sil muž snaží.

,, Dívky?! Vždyť ta holka naší dcerušce zlomila nos, proboha! Požaduji okamžité vyloučení!" Vyjekne znova žena. ,,Kdo ví čeho všeho je schopný ten fakan!"

,,Prosím, paní O'Neillová! Uklidněte se."

,,Nerozkazujte mé ženě. Klidně podáme na Vaši školu stížnost a věřte mi, že já jsem schopný to tady i zavřít." Precedil skrz zuby muž, který po celou dobu ženiného výstupu byl potichu.

,,Ale proč by jste to dělal-" Jejich ne příliš pěkný rozhovor přerušilo další klepání na dveře. Lidé na druhé straně nepočkali ani na vyzvání a vstoupili.

,,Mami! Tati! Pane řediteli Collinsi." Vyjekne nahlas blondýna středního vzrůstu a sportovní postavy. Vběhla hned za nimi se slzami v očích. ,,To ona je ta zrůda! Ona mi to udělala!" Ječí jako smyslů zbavená, mezitím, co jí její rodiče hladí a utěšují.

Pohledy se upřou na dívku, která vstoupí kulhavým krokem hned po profesorce, která je zde přivedla. Bez jakéhokoliv pozdravu, si stoupne do rohu ředitelovy kanceláře a podívá se na všechny ledovým pohledem, pod kterým mají co dělat, aby se neotřásli neklidem.

,,Takže, co nám k tomu povíte?" Zeptal se ředitel stále mačkající antistresový míček.

,,Co máme říkat? Je snad jednoznačné, že mě napadla! Vždyť mám zlomený nos! Natekla mi celá tvář! Měla jsem se účastnit soutěže Miss školy!" Začne vykřikovat Ema, která se v křiku velmi podobá své matce. Chytne se za svůj nos, který začal připomínat vánoční baňku.

,,Ten tón si vyprošuji Emo!" Zvýší hlas ředitel a dívka utichla. ,,Jade, pojď blíž." Kývne na dívku, která celou situaci pozorovala se zamračeným pohledem. Popošla blíž. ,,Proč jsi to Emě udělala?" Zeptal se pan Collins.

,,Provokovala mě." Odpoví Jade prostě s rukama v kapsách svých černých džínů.

,,Jak tě provokovala?" Udělá gesto rukou aby ji pobídl k tomu aby se více rozmluvila.

,,Měla narážky na můj původ a vzhled."

,,To není pravda! Vůbec to není pravda! Ona lže!" Dupne nohou Ema.

,,Jade, oba víme, že jsi zde měla už několik šarvátek a problémů." Začne ředitel, ikdyž velmi nerad.

,,Prostě ji vyhoďte!" Ozve se matka Emy. ,,Ještě jí znova ublíží nebo někomu jinému! Kdo ví,co se v ní skrývá." Syčí jedovatě dál. Jade se však odmítá jakkoliv se slovně či výrazově projevit. Proto dál naslouchá řediteli.

,,Musím Vás všechny poprosit, aby jste opustili ředitelnu. Samozřejmě kromě Jade." Všichni se na něj udiveně chvíli dívali ale poté se zvedli a odešli. Když se oba dva ocitli sami v místnosti, značně si vydechli. Pan Collins si povolil kravatu a otevřel okno, aby zde rozproudil tu hustou atmosféru. Jade však stejně nehnutě stála na místě.

,,Klidně si sedni Jade." Nabídne jí ale ta však s pouhým zakýváním hlavy odmítla. ,,Vůbec mi to neulehčuješ. Jsme přece škola. Nejsme v divočině. Nemohu jen tak někoho nechat dělat takové věci. Měla by jsi ovládat své emoce. Nejsi přece dítě ve školce! Jsi dospělá dívka!" Rozhodí rukama okolo sebe.

,,Pouze se bráním." Řekne Jade tak tiše, že měl ředitel naproti ní problém ji rozumět.

,,To chápu ale přece víš, že jsi jaksi nadanější, co se týče sportu, než kdokoli tady a když dáš někomu ránu, tak to odnese mnohem více." Zadívá se na její tenké paže a začne uvažovat, jak je vůbec možné aby taková malá dívka byla schopna zlomit nos. To Jade ale vytvořilo na tváři jakýsi podivuhodný úškleb. ,,Jade, musím tě bohužel propustit z naší školy. Jinak to dál nejde. Otec Emy mi ke všemu "držel" nůž na krku, pokud s tebou něco neudělám. A on by se určitě s jeho rodinou jen s poznámkou nespokojili." Jade však na jeho slova už čekala hodně dlouho. Věděla, že její divoké já, jí jednou dožene až k tomuto. Proto nijak nebyla překvapena.

,,Chápu to." Řekla zastřeným hlasem a zmáčkla ruce v pěst. Když si všimla, že ji ředitel bedlivě pozoruje, hned dlaně zase uvolnila a hlasitě vydechla.

,,Jen ještě potřebuju aby jsi mi podepsala papíry, aby vše bylo potvrzeno." Nahnul se ke štosu papírů a po chvíli je našel.

Jade pevně tiskla propisku ve dlani, když podepisovala desátý a poslední papír. Narovnala se opět jako pravítko a pohlédla značně starému muži do tváře. Lehce se na ni usmál a podal jí ruku v gestu rozloučení. Dívka si s ním potřásla a zmáčkla ji pevně, jak se to správně má nebo aspoň by mělo. Ovšem panu Collinsovi se obličej zkroutil do bolestné grimasy a jí došlo, že to přehnala. Rychle jeho dlaň pustila a poodstoupila. ,,Nashledanou pane Collinsi." Řekla a tiše odešla. Věděla, že kdyby zůstala o chvíli déle, nemuselo by to dopadnout dobře. Tělem ji začala projíždět známá energie, která ji nenechá klidnou.