Zůstaň

1. KAPITOLA

LYDIE

„Panebože!" křičí z protějšího pokoje moje spolubydlící Nora. Stěny se chvějí, hodiny odbíjejí půlnoc a mně ani polštář fungující jako špunty do uší nepomůže usnout. Jsem na tyhle její sexuální jízdy zvyklá a už mi ani tolik nevadí, ale zítra mám brzo ráno přednášku. Měla jsem v plánu jít spát v deset, abych vstala v šest a spala tak přesně osm hodin, ale kdo by v tomhle rámusu mohl usnout? Já teda rozhodně ne.
Hodiny na nočním stolku ukazují druhou hodinu ranní a Nořin pokoj konečně utichne. Můj plný močový měchýř mě donutí vstát a dojít si na záchod. Unaveně seskočím z postele na studenou podlahu, nazuju si růžové papuče a co nejtišeji doběhnu do koupelny. Pro jistotu se zamknu, aby mě Nořina návštěva nevítaně nevyrušila. Omyju si obličej studenou vodou a prohlédnu si v zrcadle svůj odraz. Tmavé vlasy, které jsem si zapletla do dvou francouzských copů, už se stihly rozcuchat, tvář mám bledou, jen rty mají svou obvyklou jahodovou barvu. Povzbudivě se na sebe usměju a vrátím se do pokoje.
Ráno mě probudí příšerné řinčení budíku, z čehož se mi málem rozskočí hlava. Neochotně vstanu z postele a doplazím se do kuchyně. Dám si vařit vodu na kafe a vběhnu do koupelny, abych si dala rychlou studenou sprchu. Smotám si vlasy do drdolu a příval studené vody na mém těle je víc než vítaný. Oči se mi rozlepí a já můžu konečně jasně myslet.
Zabalím se do osušky a když vyjdu z koupelny, málem vrazím do vysokého blonďáka jen v trenkách. Jeho vypracovaného těla si přirozeně nejde nevšimnout. „Pardon," omluví se s laškovným úsměvem a zmizí za dveřmi. Otráveně hodím pohled k Noře, která stojí za linkou s horkou kávou.
„Tys použila moji vodu na svoje kafe?" zeptám se jí vyčerpaně.
„Ta byla tvoje? Já myslela, že ji dal vařit..." Zamyslí se nad jeho jménem, ale jako obvykle nic nevymyslí. „... on."
„Dej mi, prosím tě, vařit novou. Vůbec jsem se nevyspala."
Nora přikývne a já se zamířím převléknout. Zvolím obyčejné černé džíny, které u kotníku trochu ohrnu, šedé tílko a džínovou bundičku. Vlasy nechám v drdolu, jelikož je mám moc mastné na to, abych je rozpustila, a jen vyplním rty světlou rtěnkou. Sbalím si do kabelky pár nezbytností a vrátím se do kuchyně za Norou. Ta mi s omluvným úsměvem podá hrnek kafe a já se s ním už v lepší náladě posadím na pohovku.
„Kde máš blonďáka?" vyzvídám.
„Už odešel."
Člověk, co Noru nezná, by se asi divil, ale já ne. Jsme spolubydlící už tři roky a za celé ty tři roky neměla delší vztah jak týden. Ona je prostě taková. Užívá si svoje mládí plnými doušky a jak říká, je hřích nevyzkoušet všechny možnosti.
„Promiň, že jsme tě v noci budili. Nějak jsem nedomyslela, že to asi bude slyšet."
„To je v pohodě," mávnu nad tím rukou. „Už jsem si docela zvykla."
„Příště budu tišší, přísahám," slíbí a dopije svoje kafe.
„To už jsem slyšela tolikrát," zasměju se. „Prostě si pořídím špunty do uší a bude to."
Pohlédnu na hodiny a vzhledem k tomu, že mám ještě deset minut čas, než budu muset vyrazit, si udělám malou svačinu. Nebo ji teda spíš vyndám z ledničky, při čemž zjistím, že je téměř prázdná. „Musíš dojet nakoupit," nařídím Noře.
„Já? Já byla minule!" ohradí se.
„Minule jsem byla já. Copak si nepamatuješ, jak jsi mě sprdla za to, že jsem zapomněla koupit tvou odtučněnou zmrzlinu?" zasměju se.
Nora se ušklíbne a přikývne. „Fajn, dneska sjedu nakoupit."
Položí prázdný hrnek do dřezu a odkráčí do koupelny. Těsně před ní se ale zastaví. Její výraz mi napoví, že to, co vysloví, se mi asi nebude líbit. „Ale na oplátku se mnou půjdeš dneska na párty ke klukům do bratrstva."
Jo, měla jsem pravdu.
Tohle se mi ale vůbec nelíbí.
„Jo tak to ani náhodou."
„Prosííím," protáhne a nasadí výraz štěněte.
„Ne," zavrtím hlavou rázně.
„Ale no tak, Lydie, musíš taky trochu žít!"
„Já žiju," namítnu.
Nora se uchechtne. „Jo, školou. Kdy naposledy ses trochu pobavila? Pořád se akorát učíš, vysedáváš hodiny v knihovně nebo koukáš na trapný seriály na Netflixu."
„Nejsou trapný!"
„Ale jsou," trvá si na svém. „Prostě se mnou dneska půjdeš a tečka."
Pokusím se něco namítnout, ale to už se zavře v koupelně. S povzdychnutím si přehodím přes rameno kabelku, sundám z háčku svoje klíče a zmizím z bytu stejně rychle jako ten bezejmenný blonďák se sexy tělem.

No skvělý. Za třicet minut mi začíná přednáška a já se zaseknu v zácpě. Vždycky jezdím pro jistotu o dost dřív, abych se vyhnula stresu z pozdního příchodu, ale dneska mi to nějak nevyšlo. Zakecala jsem se s Norou, navíc jsem celá ještě rozlámané z té neprospané noci.
Za deset minut se doprava trochu pohne. V Torontu jsou zácpy běžné, takže jsem na ně zvyklá, ale dneska na ně nemám čas. Dneska mám jen dvacet minut, což je zoufale málo. Ani si před přednáškou nestihnu dojít na záchod.
O dalších deset minut později se to konečně rozjede. Jedu nejvyšší povolenou rychlostí, semafory projedu na oranžovou a i tak na školní parkoviště dorazím pouhé dvě minuty před začátkem přednášky. Vyřítím se z auta a běžím jako splašená ke vchodu do školy. Rozrazím dveře tak rychle, že si skoro nevšimnu, že jsem do něčeho vrazila.
No, vlastně do někoho.

Ahoj, tak je tu zase po delší době nový příběh! Opět budu ráda za jakoukoli reakci a komentář. Užijte si ho <3