Zůstaň

26. KAPITOLA

HUNTER

Po ranním budíčku v 6:00 se neochotně vyhrabu z postele.V obýváku zaslechnu hlasy, tak se první vydám tam. Spatřím Maggie, jak setulí k Dylanovi, který se na ni usmívá jak na sluníčko. „To na tohle mátenáladu už v šest ráno?" ušklíbnu se.
„Zalez, Huntere," odvětí Maggie klidně a ani se na mě nepodívá.
„Jsou tu už půl hodiny," šeptne vedle mě Marcus, kterej je na rozdíl ode mě užumytej a oblečenej. „Divím se, že tě nevzbudili."
„To si to rozdávali na gauči?" To mi na Maggie moc nesedí.
Marc zavrtí hlavou. „Jen si povídali. Maggie se ale neustále chichotala a znášji – když se směje, jde to slyšet," zasměje se.
„Víte, že vás slyšíme, že jo?" ozve se Dylan pobaveně. Maggie se na nás poprvépodívá, uculí se a pak Dylana políbí. Nijak vášnivě, nýbrž romanticky a něžně.
„Hele něco bych potřeboval probrat," začne Dylan. „Můžem na chvíli ke mně dopokoje?"
„Víš, že tě mám rád, jsi dobrej chlap, ale já jsem na holky," pronesus hraným smutkem. Marcus protočí očima a zamíří k sobě, kam honásleduju.
Kecnu si na postel a kouknu se kolem. Moc času tu netrávím, vlastně když nadtím tak přemýšlím, byl jsem tu všehovšudy tak třikrát čtyřikrát. S Marcemjsme kámoši, ale času spolu moc netrávíme. A když už, tak buď jen po tréninkunebo v obýváku, kde většinou s holkama na něco koukáme.
„Tak o co jde?"
„Včera jsem před školou narazil na Lydii."
Její jméno mě vyvede z míry. Nevím proč, ale všechno se ve mně najednousevře. „A?"
„Normálně jsme se bavili a já jí pak řekl o jedný skvělý pekárně, kam každýráno chodím."
„To je roztomilý, ale pořád nechápu, proč mi to říkáš."
„Navrhl jsem jí, jestli tam nechce zajít někdy se mnou a ona souhlasila."
Pohlédnu mu do tmavých očí a nadechnu se, abych něco řekl, ale jako bychzapomněl všechna slova. „Ona se ti líbí?" ozvu se po pár vteřinách.
„Jo, Huntere, líbí. Byl bych slepej, kdyby se mi nelíbila."
„Tak proč se mě na to vůbec ptáš?"
„Protože jsi můj kámoš a trávíš s ní dost času. Jste spolu prakticky furta nevím, jestli k ní třeba necítíš něco víc."
„Je to jen kámoška."
„Takže ti nevadí, když s ní do tý pekárny zajdu?"
„Nevidím důvod, proč by mělo." Vím, že lžu. Našel bych hned tisíce důvodů, pročby s ní neměl chodit, ale žádnej by neobstál.
Já totiž nemám právo, aby mi to vadilo. Nechodím s ní, je to jenkamarádka. To je jako kdybych bránil Maggie chodit s Dylanem nebo Breespát s každým druhým.
Jenže ani u Maggie, ani u Bree mi to nevadí. Necítím potřebu jim to překazit.Jenže představa, jak jde Lydie na rande s Marcem, mi z nějakého důvodunedělá vůbec dobře.