Zůstaň

44. KAPITOLA (Pokračování)

Druhý den ráno se probudím s jiným pocitem, než s jakým jsem se budil celý měsíc. Necítím se bezradně, nýbrž nadějně. A mít naději po tak dlouhý době je zatraceně dobrej pocit.
Vyskočím z postele jak ratlík. Doběhnu do koupelny, kde si umyju hlavu a vyčistím zuby. K snídani si připravím jen vločky s mlíkem, ale pochutnám si na nic mnohem víc než včera ráno. Včera ráno jsem totiž ještě nedostal tu zprávu.
„Pane jo, tady má někdo dobrou náladu," zkonstatuje Maggie v krátkým plyšovým pyžamu. Pohled na ni mi zlepší náladu ještě víc. V dobrým rozpoložení ji obejmu. Zvednu ji ze země a otočím se s ní kolem dokola. V žilách mi pulzuje adrenalin a štěstí.
„Ona mi napsala," prozradím jí. Její výraz se z pobaveného změní v nadšený.
„Cože? A kdy? A co psala?"
Včera jsme byli s Maggie na večeři. Prozradil jsem jí tam, co jsem Lydii vlastně provedl. Čekal jsem, že se za to na mě naštve, ale vlastně udělala pravý opak. Nebo teda ne, že by za to na mě byla pyšná, protože mě za to dost sjela, ale udělala to tak nějak mile, víte? Ona prostě taková je. Je to dobrá duše. A i když to nerad přiznávám, je to asi nejlepší holka, co vůbec znám. Jo, slyšíte správně.
Maggie je pro mě něco jako sestra. S tou svou se vídám jen zřídka, proto jsem se asi i tak upnul k Maggs. Vždycky, když mě něco trápí, je to právě ona, za kým jdu.
Včera večer jsme si povídali. Celý hodiny jsme kecali a hledali nejlepší řešení, jak z tý šlamastiky ven. A mě konečně došlo, co všechno jsem dělal blbě. Kdybych si býval takhle promluvil s Lydií a svěřil jí svoje obavy z novýho způsobu života, nikdy by neodjela.
Jenže já jsem si holt vybral tu náročnější cestu. Já to celý posral a teď to musím napravovat. Jenže jak už jsem díky Maggie pochopil, naděje je tu vždycky. A naděje je silnější než strach.
„Včera v noci," odvětím. „A napsala, že jí chybím."
Maggie zajiskří v očích. „Ukaž mi to," pobídne mě. Vytáhnu ze zadní kapsy kalhot telefon, najdu tu nejkrásnější zprávu, kterou mi kdy kdo poslal, a ukážu ji Maggie.
„Sedmikrásce už chybíš. I tý čtyřnohý," cituje Maggs. Řekl jsem jí o tom, že jsem jejich novýho koníka pojmenoval Sedmikráska. Stejně jako říkám Lydii. Proto je z toho nadšená stejně jako já. Znovu mě pevně obejme a když se odtáhne, varovně vztyčí ukazováček. „Tohle je tvoje poslední šance, Huntere. Opovaž se to posrat."
Vím, že chce působit děsivě, ale vlastně je extrémně roztomilá. To jí ale neřeknu, abych jí nepodkopal sebevědomí.
Ujistím ji přikývnutím a vrátím se zpátky ke snídani.
Dneska je pátek, takže ještě musím na dvě přednášky. A pak plánuju zmizet z Toronta. Doufám, že je vám všem jasný kam. Posadím se za volant svého milovanýho autíčka a rozjedu se do školy, u který zaparkuju na svým obvyklým místě. Na druhým konci parkoviště spatřím Noru, jak se baví s Bradem. Normálně bych se jim vyhnul obloukem, ale v rámci změny v lepší já bych to rád urovnal i s nima.
Zamknu auto a rychlým, sebejistým krokem dojdu až k nim. Oba se tváří dost zaraženě, že mě vidí. A myslím, že Brad je furt nasranej za to, co se stalo v restauraci.
„Co chceš?" prskne.
„Odpoledne jedu za Lydií," oznámím jim klidně.
„Cože?" vykulí Nora oči.
„Nikam nejedeš, Blacku. Ona tě nechce vidět."
Vytáhnu z kapsy telefon a ukážu jim tu zprávu. Vztek v Bradově tváři se ještě zintenzivní. „Nemyslela to vážně, jasný? Je jen osamělá, to je celý."
„I kdyby to nemyslela vážně, stejně tam pojedu. Já ji potřebuju vidět."
„A to proč? Aby ses vymlouval, proč jsi tu holku líbal? Proč prostě nezůstaneš u svýho děvkaření a nenecháš Lydii na pokoji? Tohle si nezaslouží."
Bradův hlas zní ofenzivně a zároveň obranářsky vůči Lydii. Vím, že pro něj znamená celý svět. Jenže to pro mě taky.
„Já ji miluju, Brade."
Paul Ekman jednou řekl, že překvapení je nejkratší ze všech emocí. No, podle toho, jak dlouho na mě oba zírají, bych řekl, že nemá pravdu.
Nora promluví první. „Nečekala jsem, že si to vůbec někdy uvědomíš."
„Asi jsem jen potřeboval čas, no."
Bradův výraz zněžní. „Tak proč jsi to všechno dělal, proboha? Proč jsi tu holku líbal?"
„Já ji nelíbal," zavrtím hlavou. „Vrhla se na mě, ale než jsem ji stihl odstrčit, přišli jste vy. Přísahám bohu, že bych ji nikdy sám nepolíbil. Takovej už nejsem."
„Proč bych ti to měl věřit, Huntere? Nikdy jsi neprojevil náznak toho, že by ses chtěl změnit. Celou vysokou střídáš holky častejc než ponožky a najednou bys byl připravenej na vážnej vztah? Tomu se mi prostě nějak nechce věřit."
„Já vím, že jsem se choval jako kretén, ale chci bejt lepší, jasný? Chci bejt lepší kvůli ní."
„Jestli jí znovu ublížíš..."
„Neublížím."
„Máš poslední šanci, jasný? Jinak ti ten nos příště zlomím."
Jeho výhružka mě pobaví. „Beru na vědomí."