Zůstaň

37. KAPITOLA

LYDIE

Ráno se probudím dost brzo. V noci jsem naspala asi jen tři hodiny, jelikož mi nějak nešel z hlavy ten včerejší polibek. Sice nevím, co bude teď, ale ten polibek stál za to.
Vylezu z postele asi v půl šesté ráno. Všude je ještě ticho, takže předpokládám, že celý dům spí. Potichu sejdu schody dolů a dojdu se podívat na Sedmikrásku. Nechali jsem ji v ohrádce u Margaret, která ji pořád olizuje a lísá se k ní. Což znamená, že ji přijala.
Otočím se ke Sněhurce a pohladím ji po hlavičce. Venku zrovna vychází slunce, a tak ji spontánně vyvedu ze stáje. Se sedlem se neobtěžuju, jen jí nandám ohlávku, aby se mi líp ovládala. Bez problémů se na ni vyhoupnu, pohladím ji po hřívě a jemným stisknutím nohou ji pobídnu k běhu.
Běžíme vstříc východu slunce a když doběhneme až na konec našeho pozemky, přeskočíme hrazení a běžíme dál. Znám to tu jak svoje boty, takže když se napojíme na prašnou cestu, nebojím se, že by mohlo jet nějaké auto. Tady totiž projede auto maximálně dvakrát denně.
Doběhneme až k vedlejší vesnici, kde jsme s Bradem jako malí trávili spoustu času. Vždycky jsme sem dojeli na koních a pak jsme zamířili k...
„Lydie?"
Známý hlas mě přiměje otočit hlavu.
Je to on.
Lucas Hamilton.
Zastavím Sněhurku a seskočím z ní. „Luku?" vykulím oči.
„Páni," vydechne užasle. „Tebe jsem neviděl už..."
„Skoro osm let," doplním ho.
Naposledy jsem Luka viděla, když mi bylo 13. S rodičema se stěhovali do města a od té doby jsem ho neviděla.
„Netušila jsem, že jste se přestěhovali zpátky."
„Jsme zpátky teprve dva týdny," objasní. „Mě spíš překvapuje, že tu vidím tebe."
„Přijela jsem na návštěvu. Dneska zase odjíždím."
Luke si povzdychne. „Už dneska?"
„Zítra ráno už mám přednášky."
„Tak to je naprd. Doufal jsem, že bychom si alespoň mohli vyjet."
„Vlastně bych teď tak hodinu měla," pousměju se.
Luke se rozzáří. „Tak na naše místo?"
Natěšeně přikývnu. To místo jsem neviděla už léta. Luke naskočí na Sněhurku za mě a doběhneme pár set metrů ke kopci, který vyjdeme, abychom Sněhurku tolik nezatěžovali.
Nahoře ji přivážu ke stromu, ale uvolním ji natolik, aby měla přístup k trávě, co tu roste.
S Lukem dojdeme bok po boku ke kraji skály, odkud máme báječný výhled na celé okolí. Dřív jsme sem chodívali pořád. Jako děti jsme byli nerozlučná trojka – já, Luke a Brad. A Luke byl taky první kluk, co se mi kdy líbil.
„Tak jakej je život ve velkoměstě?" začne Luke přátelsky.
„Toronto je překrásný. Je to naprosto nejkrásnější místo, kde jsem kdy byla."
„A nechybí ti někdy ten klid? To, že můžeš vzít Sněhurku a vyjet si kam chceš?"
„Tak jasně, že mi to chybí. Ale neměnila bych, Luku. Ve velkým městě máš spoustu příležitostí. Poznala jsem spoustu skvělých lidí a neskutečně jsem si rozšířila obzory."
Luke na mě pohlédne nervózním pohledem. „A vzpomněla sis někdy na mě?"
„No jasně, že jo," přisvědčím. „Vždycky, když mi bylo smutno nebo jsem se cítila sama, přesunula jsem se v myšlenkách sem. Do večerů, které jsme trávili na koních. Jak jsme pozorovali západy slunce a povídali si o blbostech. Jak jsme se v noci vyplížili z domů a pobíhali po okolí nebo jak jsme se nazí koupali v rybníku."
„Taky mi to chybí. Ta bezstarostnost, víš? Ten pocit, že můžeš všechno na světě."
„Jak se vlastně vedlo tobě?"
„Vlastně taky celkem dobře. Chvíli jsme žili ve městě, což byla skvělá zkušenost, ale vrátit se zpátky sem jsme chtěli všichni. Tahle vesnice, tyhle lidi jsou můj domov, Lydie. Vždycky to tak bylo."
Ohlédnu se na Sněhurku a když zjistím, že spokojeně papá, otočím se zpátky na Luka. „Jsem ráda, že jsi šťastnej."
„Já taky," pousměje se. „Přijela jsi s Bradem?"
„No, Brad je vlastně v Torontu."
„Takže jsi přijela sama?"
Zavrtím hlavou. Luke si mě zvídavě přeměří, když vykulí oči.
„Ty jsi tu s klukem?"
„S kamarádem," přikývnu.
„A je to vážně jen kamarád?"
Já vlastně ani nevím, co je. Kluk, co se s ním sem tam líbám? Co jsem mu vyznala lásku?
Co mi motá hlavu tak moc, že v ní mám holubník?
„S kamarádem," odvětím nakonec.

Strávím s Lukem ještě půl hodiny a pak už se rozhodnu vyrazit zpátky domů. „Moc ráda jsem tě viděla," pousměju se a pevně ho obejmu. „Snad se uvidíme dřív než za dalších osm let."
Luke se zasměje. „To asi záleží na tobě, kdy se tu zase ukážeš."
„Brzo," slíbím mu. Uvolním Sněhurku a vyhoupnu se na ní. Luke se posadí za mě a společně se rozeběhneme z kopce. Vítr mi vlaje ve vlasech, Sněhurčin dusot mi duní v uších a v srdci se mi usadí zvláštní pocit. Když na stejném místě, co jsme se potkali, taky zastavíme, ještě se umocní.
„Budeš mi chybět," přizná Luke, když seskočí na zem. Shlédnu na něj ze Sněhurčina hřbetu a povzdychnu se.
„Ty mně taky, Luku. Všechno tady mi bude chybět."
„Tak zase přijeď. Co nejdřív, dobře?"
Automaticky přikývnu, i když vlastně nevím, jestli to dodržím. Tenhle pocit, co mi koluje v žilách, je to nejhorší, co jsem asi kdy prožila. Ten fakt, že se tu už zítra neprobudím. Tak moc mi to tu bude chybět.
Tahle vesnice, ta tráva, po které se Sněhurka rozeběhne, ten čerstvý vzduch, který v Torontu nepocítíte, nebo ten pocit svobody, kdy se jen posadíte na koňský hřbet a běžíte tak daleko, jak chcete.
V Torontu jsem ségra kapitána basketbalistů. Holka, co bydlí s nejnadrženější holkou na planetě. Holka, co je zamilovaná do kluka, kterej jí to neopětuje.
Ale tady? Tady jsem dcera. Mám tu rodiče, kteří mě milují a na které se můžu vždycky spolehnout. Jsem jezdkyně, co se stará o svého koníka. Jsem kamarádka, která naráží na staré známé.
Luke mi připomněl, jak moc to tu miluju. Jak moc se tu cítím jako doma. A přestože Toronto miluju nadevšechno na světě, necítím se tam jako tady. Necítím se tam doma.