Zůstaň

27. KAPITOLA (Pokračování)

„Fakt s ním chceš jít?" pochybuje Nora druhý den ráno, když se chystám na snídani s Marcem.
„Proč bych neměla chtít?" nechápu.
Nora pokrčí rameny. „Tak nějak jsem myslela, že něco vzniká mezi tebou a Hunterem."
Pobaveně se uchechtnu. „Copak neznáš Huntera? On na vztahy není."
„To ale neznamená, že do něj nejsi zblázněná."
„Já do něj nejsem zblázněná, Noro. A už s tím fakt přestaň, nebaví mě to furt poslouchat."
Nora si ucucne z horkého kafe a pohlédne na mě tím jejím vševědoucím pohledem. „Já tě s tím nechci prudit, Lydie, ale musíš uznat, že váš vztah není ani náhodou čistě přátelskej. To by poznal i slepej."
„Hunter je můj kamarád. Jasně mi vysvětlil, že na vztahy není, a já to respektuju. Jsem na vysoký a chci taky něco zažít. Ne čekat na něco, co vím, že nepřijde."
„Dobře, promiň," omluví se. Já jen přikývnu. Dopiju si čaj, přezuju se a už mi pípne telefon se zprávou od Marcuse.
Marcus: Jsem tu.
„Tak já běžím," rozloučím se s Norou.
„Užij si to," pousměje se. Nepřesvědčivost jejího úsměvu ignoruju. Zabouchnu za sebou dveře a vyběhnu vstříc slunečnému ránu.
„Dobré jitro," popřeje mi Marcus. Přátelsky mě obejme a prohlédne si můj letní outfit. Zvolila jsem delší žlutou sukni a krátké obtáhlé bílé tílko. „Moc ti to sluší."
„Děkuju," uculím se. Nastoupím na přední sedadlo do jeho malého auta, které je zevnitř stejně čisté jako zvenku. Asi proto mají doma tak čisto – Marcus je zjevně stejně čistotný jako Maggie.
„Co si dáš?" vyzvídám, když vejdeme do útulné pekárničky, ve které to voní jako někde v Paříži.
„Rozhodně croissant s jahodami a čokoládou. Ten tady mají fakt dokonalej," odvětí zasněně.
„Mě asi spíš lákají ty bagely."
Ještě chvíli si prohlížíme nabídku a pak už si konečně u mladé slečny objednáme. Ta celou dobu, co nám Marcus objednává, téměř slintá. A já se jí vůbec nedivím. Jeho ležérní a zároveň velmi elegantní vzhled ve spojitosti s kouzelně modrýma očima a rozcuchem působí jako magnet.
Je perfektní. Minimálně po vzhledové stránce je to přesně ten typ kluka, co by mě zaujal na ulici. Jenže někde hluboko ve mně ho něco srovnává s Hunterem. S jeho sportovním zevnějškem, tmavýma očima a kšiltovkou. A hlavně s tím úsměvem.
Úsměvem, co tají dech.
„Páni," vydechnu okouzleně po prvním soustu. „Je to vážně výborný."
Marcus se pyšně usměje. „Viď? Říkal jsem, že ti to bude chutnat."
„Měl jsi pravdu," uculím se. „A co máš vlastně kromě sladkých snídaní a hokeje rád? Moc toho o tobě nevím."
„V Torontu žiju celej život. Mám tu rodiče i mladšího bráchu. Vídám je ale jen zřídka, jelikož bydlí na druhý straně města. Navíc já mám dost školy, hokeje a kdybych měl jezdit ještě domů, neměl bych čas na nic jinýho. Hokej hraju už odmalička, tak nějak vždycky mě hrozně fascinoval. Táta je obří fanoušek hokeje a já se s ním už od čtyř let koukal na všechny zápasy. Je to asi nejlepší věc v mým životě."
„Takže sis nikdy neřekl, že bys zkusil i jiný sport?"
Marcus zavrtí hlavou. „Hokej je moje vášeň. Nevím, co bych bez něj dělal."
„A co vztahy?"
„Pár jsem jich měl, ale nikdy to nevyšlo. Když jsem nastoupil na vejšku, všechny holky po mně začaly jet a já mohl mít najednou na každým prstu jinou. Jenže mě to nikdy nelákalo, víš? Vždycky jsem svoje přítelkyně rád rozmazloval, kupoval jim kytky, bral je na večeře a tak. Potřebuju v životě jistotu. Toužím po někom, kdo mě kdykoli vyslechne, kdo tu pro mě bude a bude mě ve všem podporovat. A mít holky jen na sex? Takovej prostě nejsem. A nikdy ani nebudu."