Zůstaň

11. KAPITOLA

LYDIE

Po cvičení s Hunterem málem nevylezu ani schody do bytu. Nohy mě šíleně bolí, ruce téměř ani necítím. Odemknu si a se zaúpěním vlezu dovnitř. Dobelhám se do obýváku, kde narazím na Brada s Norou. Koukají na něco na jejím mobilu. Oba zvednou hlavu, když mě zaregistrují. „Ježíš, ty vypadáš hrozně," směje se mi Brad.
„Ty jsi tak milej, Brade," ušklíbnu se a spadnu na pohovku.
„To tě Hunter tak utahal?" zeptá se Nora pobaveně.
„Hunter?" zamračí se Brad.
„Vždyť jsem ti říkala, že se teď kámoší," připomene mu Nora.
„Ale nevěděl jsem, že spolu tráví i večery."
„Prostě se smiř s tím, že se teď přátelíme. Možná bys na něj mohl změnit názor," navrhnu mu. Brad se upřímně rozesměje.
„Ty fakt perlíš. Na Huntera Blacka nikdy názor nezměním."
„Tvoje volba," pokrčím rameny.
„Třeba fakt není tak hroznej," pokusí se ho přesvědčit Nora. Brad po ní hodí ukřivděným pohledem.
„To už i ty ho bráníš, Zlatovlásko? Máš být na mojí straně."
„Oba jste moji přátelé, lásko." Nora ho políbí na tvář a Brad se hned rozzáří.
„Jdu do sprchy," oznámím jim, ale oni si mě už zase vůbec nevšímají. Mají oči jenom pro sebe.
Svléknu se ze zpoceného oblečení a pustím na sebe úžasně chladnou sprchu, která moje svaly opět trochu přivede k životu.
Myšlenkami se vrátím k Bradovi a Noře. Častokrát jsem přemýšlela, proč to nedají dohromady. Jak už jsem říkala, nebyla bych z toho zrovna nejšťastnější, ale co by se vlastně změnilo? I teď jsou pořád spolu. Dělají všechno, co dělají páry. Teda až na ty fyzický věci. Hodí se k sobě, mají oči jen pro sebe. Oba to sice střídavě táhnou i s jinýma, ale stejně se vždycky vrátí k sobě. Když Noru něco trápí, hned s tím jde za Bradem. A stejně to má i Brad. Věří si, mají si o čem povídat a co vím, navzájem se přitahují.
Tak proč?
Proč to nedají dohromady?
Po několika minutách vylezu z vany a jen v ručníku doťapkám do pokoje. Převléknu se do pyžama a svalím se do postele, abych nabrala trochu síly na zítřejší ranní přednášky.

Ráno se probudím přesně minutu před budíkem. Asi už mám vážně budík i v hlavě. Dám si rychlou sprchu, vyčistím si zuby, vlasy si spletu do dvou francouzských copů, abych co nejvíc zakryla, že už se pomaličku začínají mastit, a pak už si jen připravím menší snídani. „Ránko," pozdraví mě Nora se zalepenýma očima a rozcuchanýma vlasama.
„Dobrý," odvětím s úsměvem. Nora zaleze do koupelny. Posadím se na židli s miskou müsli s jogurtem, když mi v zadní kapse od kalhot zavibruje telefon.
Hunter: Přemýšlel jsem nad tím bruslením. Co takhle dneska?
O vteřinu později přiletí další zpráva.
Hunter: A dobrý ránko, Sedmikrásko ;)
Představa, že si stoupnu v těch ostrých bruslích na led mě děsí. Přímo tu představu nesnáším. Jenže vím, že za odměnu ho budu moct naučit jezdit na koni, což vím, že si zamiluje. Každej člověk miluje koně, jelikož je prostě nejde nemilovat.
Lydie: A co takhle zapomenout na brusle a vyjet si rovnou na ranč? Koníčci už se tě nemůžou dočkat!
Hunter: Ty jsi tak legrační, Sedmikrásko. Ve čtyři tě vyzvednu.
Vím, že jsem měla minimální šanci na úspěch, ale tak co už. Pár minut na ledě snad přežiju.
„To píše Hunter?"
Zvednu hlavu k Noře, která už vypadá zase jako člověk. Blonďaté vlasy má volně rozpuštěné, oči jemně nalíčené a rty zvýrazňuje pro ni typická rudá rtěnka.
„Hm," přikývnu. „Dneska jdeme bruslit."
Nora zvídavě povytáhne obočí. „Bruslit? Tak tomu dneska mladí říkají?" zazubí se.
„Jo, přesně. Nechápu, jak jsi to mohla prokouknout!"
Nora si kecne vedle mě a zavrtí hlavou. „Nechápu, jak se s ním můžeš jen kámošit."
„Zjevně je všechno možný, drahoušku."
Položím prázdnou misku od müsli do dřezu. „Navíc ty se s Bradem taky jen kámošíš."
„A taky je to dost náročný, protože viděla jsi ho někdy? Nejradši bych mu oblízala všechny ty jeho buchty na břiše."
Rukama si zacpu uši. „Ježíš, mlč už!"
Nora se zasměje a seskočí ze židle, aby si taky dala něco k jídlu. „Odpoledne nebudu doma a předpokládám, že se vrátím dost pozdě, takže máš volnej byt," mrkne na mě.
Protočím očima a ukážu na ni vztyčený prostředníček.
Na chvíli ještě zalezu k sobě, abych zkontrolovala svůj zevnějšek. V úzkých tmavých džínech a krátkém tílku se širokými ramínky mi to sluší. Sbalím si pár nezbytností, přezuju se z papučí do bílých tenisek, zavolám na Noru, která jen něco s plnou pusou zamumlá, a pak už seběhnu dolů.
Do školy dorazím včas, takže si ještě u vysokého blonďáka koupím kafe. Cestou do budovy zahlédnu Maggie s Marcusem, jak si o něčem vesele povídají. Oni mě taky zaregistrují. Maggie na mě vesele zamává a rukou mi naznačí, abych šla za nimi. Kouknu na hodinky a když zjistím, že mám vážně ještě dost času, její pozvání přijmu. „Ahoj," pozdravím je.
„Dobrý ráno," popřeje mi Marcus s vřelým úsměvem. V úzkém černém tričku mu to fakt sekne.
„Jak se máš?" zeptám se Maggie soucitně.
„Už je to dobrý," ujistí mě. „Ten náš rozhovor mi fakt pomohl."
„Tak to jsem ráda," pousměju se.
„No, já vás tu nechám. Už musím běžet," prohodí Maggie. Přátelsky obejme Marcuse, mně věnuje milý úsměv a rychlými kroky zamíří do budovy.
„No," začnu rozpačitě.
„Takže ty chodíš s Hunterem?"
Tušila jsem, že asi nadhodí jeho osobu. „Jsme jen kamarádi."
„Tak to jsem rád. Zdáš se jako milá holka a Hunter to s milýma holkama neumí."
Cože? „Jak jako neumí?"
„Neumí se k nim chovat tak, jak si zaslouží. Už od prváku si užívá vší tý přízně, kterou díky hokeji má. Nikdy nevydržel s holkou dýl jak tři týdny, což je prostě fakt," zasměje se.
Nevím proč, ale píchne mě to u srdce. Všichni mi říkají, jakej je Hunter děvkař a že to s holkama nemyslí vážně, ale moje zkušenost je jiná. Aspoň zatím.
Když jsme spolu, nemám pocit, že by byl zlej. Já vím, zatím jsme spolu nestrávili moc času, abych to mohla úplně posoudit, ale ke mně se chová hezky. Není arogantní (teda až na pár výjimek) a mám pocit, že mu můžu říct všechno. Svěřila jsem mu svoje nejhlubší tajemství a nelituju toho. Myslím, že nás to i sblížilo.
Možná se ke mně chová tak hezky, protože se mi nechce dostat do kalhotek. Jsme prostě kamarádi. Nevím, jestli zrovna nejlepší, ale kamarádi určitě.
„Já – já už asi půjdu."
Marcus vykulí oči. „Co? Promiň, já jsem tě nechtěl naštvat."
„Nenaštval jsi mě," zavrtím hlavou. „Jen už musím jít."
„Počkej, Lydie!" zavolá na mě, když se dám k odchodu. Otočím se k němu a počkám, až ke mně dojde. „Začneme znova, jo?"
Napřáhne ke mně pravačku a nahodí okouzlující úsměv. „Jsem Marcus a moc rád tě poznávám."
Jeho gesto je tak milé a vtipné zároveň, že ho prostě nemůžu nepřijmout. Stisknu mu ruku a úsměv mu oplatím. „Lydie."
„No, Lydie, už musím na trénink, ale budu se moc těšit, až tě zase uvidím," mrkne na mě. Přehodí si tašku přes levé rameno a zamíří na stadion. Chvíli za ním s úsměvem koukám a pak už taky vykročím směrem do školy.