Zůstaň

21. KAPITOLA

LYDIE

Už týden jsem s ním nemluvila. Vím, že jsem to přehnala, když jsem mu řekla všechny ty hrozný věci. Jenže jsem byla naštvaná a zahnaná do kouta a to, jak je známo, dělají lidi hloupý rozhodnutí.
Jenže co jinýho jsem měla dělat? Měla jsem mu přiznat, že se mi líbí? Že se mi vlastně líbil vždycky? Že mu věřím jako nikomu jinýmu, že pokaždý, co ho vidím, usmívám se jako sluníčko na hnoji? Že s ním se cítím šťastná?
Nic takovýho jsem mu říct nemohla. Je to Hunter Black, do háje. Vyhlášený děvkař, co holkám akorát láme srdce. Nechci, aby ho zlomil i mně.
Jenže to, co cítím teď, dost zlomené srdce připomíná.
„Tak proč mu nezavoláš?" dožaduje se odpovědi Nora. „Už týden tu sedíš v teplákách a mikině a jíš jednu zmrzku za druhou. Takhle brzo skončíš jako stokilová. Prostě mu řekni, že tě to trápí a žes to tak nemyslela. Má tě rád, odpustí ti."
„Jenže tím si právě nejsem tak jistá, víš? Vím, že se snaží změnit, a já ho s lehkým srdcem nazvala děvkařem."
„Prostě jsi přestřelila, to se stává. Nechceš, abych s ním promluvila? Mohla bych mu vysvětlit, že..."
„To ani náhodou!" přeruším ji. „Nechci, abys mu nic říkala."
„Máš pravdu, měla by sis s ním promluvit sama. Jestli tě ještě jednou najdu, jak čučíš pořád dokola na Zápisník jedný lásky, zastřelím se."
Pak už zmizí v koupelně. Pro změnu se chystá na návštěvu k Bradovi. Na stolku mi zavibruje telefon.
Maggie: Stavíš se? Docela bych potřebovala rozveselit smutnýho spolubydlícího.
Vím, že mluví o Hunterovi. Nikdy bych nečekala, že mi bude tak chybět. Takjsem si zvykla, že s ním mluvím každý den. Že spolu trávíme večery, že spolu chodíme do posilky a taky jsme spolu měli včera jet k mým rodičům na ranč. Ještěže jsem jim nevolala, protože bych to musela rušit a to bych opravdu nechtěla.
Když jí neodpovím do půl hodiny, přiletí mi další textovka.
Maggie: Hunter má večer zápas proti Southdalský vysoký. Je to fakt dost důležitej zápas a místo toho, aby se soustředil, je zavřenej v pokoji a užírá se. Nevím, co se mezi váma stalo, ale hodilo by se, abyste to vyřešili. Víš, kde bydlíme, tak se stav. Uvidíš, že i tobě se uleví.
Vím, že má pravdu. Ulevilo by se mi, jenže nevím, jak se mu po tom všem podívat do očí. Trápí mě, že jsem mu tak ublížila.
„Víš v kolik se hraje ten dnešní zápas?" zeptám se Nory, když vyjde z koupelny.
Nora se uculí. „Náhodou vím."
„A řekneš mi to, prosím?"
„Začíná to v sedm, ale kluci tam budou už v šest."
„Děkuju," pousměju se. Složím deku, pod kterou jsem se týden schovávala, vypnu televizi a odeberu se do koupelny, kde se téměř leknu svého odrazu. Tváře mám bledé, rty suché, o kruzích pod očima nemluvě.
Vysvléknu se z oblečení, které rovnou hodím do prádla, a zavřu se do sprchového koutu. Pustím na sebe studenou vodu, abych se probrala. Umyju si po týdnu vlasy, které už vypadaly, jako bych na ně vylila láhev oleje. Oholím se a natřu se třemi vrstvami sprchového gelu, abych voněla.
Mokré vlasy smotám do turbanu, oholené nohy si namažu voňavým tělovým mlékem a tváře natřu denním krémem. Pak se posadím zpátky na pohovku, aby mi uschly vlasy.
Když už mám vlasy suché, vrátím se zpátky do koupelny. Rozčešu je a dám si nahřívat kulmu. Mezitím si smyju krém z obličeje, řasy prodloužím řasenkou a rty natřu balzámem. Navlním si vlasy a přední prameny sepnu dozadu.
Když se pak shlédnu v zrcadle, neubráním se úsměvu. Je hezký vidět v sobě zase hezkou holku, a ne tu příšeru s mastnými vlasy.
„Páni, tady se někdo probral," zasměje se Nora, když mě spatří. „Ráda tě vidím zase s úsměvem."
„Myslíš, že bude hodně naštvanej?"
„Když si vezmeš to černý tričko s výstřihem, nebude," mrkne na mě. Vím ale, že tohle bohužel stačit nebude.
Obléknu se do černých kraťasů a bílého tílka se širokými ramínky. Mrknu na hodinky – půl šesté. Nazuju si tenisky a společně s Norou vyjdu na ulici. Je příjemné zase cítit čerstvý vzduch. Každá se posadíme do vlastního auta, a zatímco ona se rozjede za mým bráchou, já zamířím do školy.