Zůstaň

9. KAPITOLA

LYDIE

Ani nevím, jak dlouho ležíme v objetí. Ani nevím, kdy jsem přestala brečet. Jediné, co vím, je, že ležet v objetí Huntera Blacka je až strašidelně příjemné.
„Ježíš, máš mokrý celý tričko," zanadávám. Odtáhnu se od něj a vyskočím na nohy.
„To je v pohodě," ujistí mě s úsměvem.
„Já – můžu si zajít do koupelny, prosím?"
„No jasně," přikývne. „Jsou to poslední dveře nalevo."
„Děkuju," pousměju se a rychle vyjdu z jeho pokoje. Tiše, abych neprobudila Maggie, se doplazím ke koupelně, ve které se schovám před nástrahami, které na mě číhají v Hunterově pokoji.
Svěřit se mu se svým nejhlubším tajemstvím, o kterém ví jen hrstka lidí, jsem neměla v plánu. Jenže v ten moment jsem nějak cítila, že můžu. Že mu můžu říct všechno.
Nechápu to. Jak jsem si k němu tak rychle mohla vybudovat důvěru? Vždyť ho skoro ani neznám. Jak to, že si moje srdce myslí, že tomuhle klukovi s magickýma hnědýma očima můžu říct naprosto, ale naprosto cokoli?
Hledím na sebe do velkého obdélníkového zrcadla nad umyvadlem. Je čisté – stejně jako celá koupelna. Ani mě to nepřekvapuje, když tu žije holka jako Maggie. Bree neznám, takže nevím, jestli je spíš jako Hunter nebo jako Maggie. S jistotou ale vím, že kdyby tu bydleli jen kluci, tahle koupelna by připomínala spíš skladiště.
Voní to tu po pěně na holení. Záchodové prkýnko je dole, takže si asi kluci zvykli na vládu žen. Malý sprchový kout je zavřený, na sušáku visí čtyři ručníky, každý jiné barvy. Podlaha je čistá, před sprchovým koutem leží šedý kobereček s jemnými chloupky a vana se blízká. Umyvadlo mají dvojité, na každé straně stojí dva kelímky a v každém z nich jeden kartáček a zubní pasta. Jsou tu dvě nádoby na mýdlo a vsadím se, že kdybych nakoukla do šuplíků, našla bych tam zásobu nových kartáčků, mýdla, sprchových gelů a podobně.
Kdybych se v téhle koupelně ocitla náhodou a netušila, čí je, tipovala bych to na koupelnu uklízecí maniačky. Rozhodně ne na vysokoškoláky.
Opláchnu si obličej studenou vodou, abych se trochu probrala, a vyjdu ven. Na pohovce v obýváku zahlédnu kluka, který ale není Hunter.
„Promiň?"
Kluk obdařený podobnými svaly, jako má Hunter, se na mě podívá. Okamžitě mě uchvátí jeho pomněnkově modré oči, které díky úsměvu, který se mu usídlil na rtech, září ještě víc.
„Já jsem Lydie," představím se. „Kámoška Huntera."
Jeho úsměv lehce povadne. Přesto vstane a napřáhne ke mně pravačku. Co nejpevněji ji stisknu.
„Marcus," pousměje se.
„Koukám, že už jste se seznámili," ozve se náhle Hunterův hlas. Otočím se k němu a přikývnu.
„Všimla jsem si ho, když jsem vycházela z koupelny."
Hunter se postaví vedle mě a propálí svého spolubydlícího pohledem.
Naproti sobě vypadají ještě větší, než jsou. Oba mají široká ramena, na pažích svaly jako kámen a ostře řezané rysy. I když jak tak na to koukám, Hunter je má jemnější, což se mi líbí možná víc.
„Já půjdu k sobě," oznámí Marcus. Pohlédne na mě a jemně mě políbí na hřbet ruky. „Moc mě těšilo, Lydie."
Jeho romantické gesto odměním upřímným úsměvem.
„Zdá se fajn," prohodím, když se zavře v pokoji.
Hunter pokrčí rameny a posadí se na barovou stoličku. „Je to hokejista. Všichni tak vypadáme."
„Ale ty ze všech nejlíp, nemám pravdu?"
„Tak to je snad jasný," přikývne samolibě.
To mě rozesměje. „V kolik se chceš zítra sejít? Třeba v šest před posilovnou?"
„Vyzvednu tě u tebe."
„Ale to nemusíš," zavrtím hlavou.
„Zbytečně bys musela brát auto a navíc já tě rád odvezu."
„Tak dík, jsi hodnej," uculím se.
„Tím jsem pověstnej," mrkne na mě.
„Moc kluků jako ty se fakt často nevidí," zasměju se.
„Kluků jako já? Myslíš jako neodolatelných, úžasných, dokonalých a sexu-chtivými ženami pronásledovaných bohů krásy?"
„Myslím namyšlených, do sebe zahleděných, arogantních a penisem-myslících pitomců."
Hunter se zatváří smutně. „To si o mně fakt myslíš, Sedmikrásko? To mi láme srdce."
„Myslím, že tobě jen tak něco srdce nezlomí," pokrčím rameny.
Hunter seskočí ze židle a natočí si sklenici vody. „Tebe fakt nikdy nenapadlo, že by ve mně mohlo být víc, než dávám najevo?"
Zahledím se mu do očí a pokrčím rameny. „Neznám tě, Huntere."
„Tak to bys mě už konečně měla poznat," mrkne na mě.

O hodinu a půl později, co se s Hunterem bavíme na gauči, se Maggie probudí. Kruhy pod očima jí z obličeje zmizely, tváře mají zpátky svou načervenalou barvu a v očích má znovu jiskru. Nikdo by nepoznal, že si právě prošla ošklivých rozchodem.
„Jé, Lydie," rozzáří se. „To jsem ráda, že jsi ještě neodešla."
Hunter mě obejme kolem ramen a zazubí se. „Lydie mi ráda dělá společnost."
Pobaveně ze sebe jeho paži shodím a stoupnu si. „Vlastně jsem čekala, až se probudíš. Chtěla jsem se ujistit, že jsi v pohodě."
V tom mi Maggie nečekaně skočí do náruče. „Moc ti děkuju, jsi fakt hodná. Na Huntera až moc," zasměje se a zase se odtáhne.
„To jste vážně tak překvapený, že bych se mohl kámošit s hodnou holkou? Vy ženský jste divný," zavrtí hlavou, což nás s Maggie rozesměje.
„No, už budu muset jít. Mám ještě pár povinností, ale fakt moc ráda jsem tě poznala, Maggie," usměju se.
„Já tebe taky, Lydie."
Otočím se na Huntera a naznačím mu, že by nebylo na škodu, kdyby mě šel vyprovodit. Hunter překvapivě bez připomínek vyskočí na nohy a dojde se mnou až ke dveřím. „Tak zítra."
„Zítra," přikývne s úsměvem. „Měj se, Sedmikrásko."