Zůstaň

43. KAPITOLA

LYDIE

Červenec

„Pane jo, tobě to jezdí," chválí mě Luke. Právě se mi totiž se Sněhurkou povedlo třikrát přeskočit kmen. Lukovi se to na rozdíl ode mě povedlo jen jednou. Když ze Sněhurky seskočím, zvesela si s Lukem plácnu.
„Neboj, taky se do toho dostaneš," ujistím ho, „za rok za dva určitě," dodám posměšně. Luke mě bouchne pěstí do ramene.
„To se ti to kecá, když to trénuješ už dva týdny."
Jo, jsem tu už dva týdny.
„Tomu se říká talent, příteli," pokrčím rameny. „Nevezmem je vykoupat? Je tu vedro," navrhnu.
Luke přikývne a doběhne pro svého hřebce Bleska. Vím, extrémně neoriginální jméno. Luke ale říká, že naprosto dokonale vystihuje jeho rychlost, což je pravda, protože vždycky, když někam běžíme, Sněhurka ho nestíhá.
Doklušeme až dolů k rybníku, kde se vysvlékneme do plavek a pomalu zavedeme koně do příjemně osvěžující vody. Sluníčko dneska paří víc než obvykle, takže zchlazení je vítané stejně jak námi, tak i koníky.
„Jak se máš?" zeptá se mě Luke, když z rybníka vylezeme a necháme koně pást se na louce. Jeho otázka ale nezní stejně jako když se na ni ptáte člověka pro zahnání trapného ticha. Nezní stejně, jako když se na ni zeptáte člověka, se kterým se třeba seznamujete. Zní ustaraně.
„Parádně," odvětím. Vlastně lžu jen zčásti. S Lukem opravdu zapomínám na to všechno, co jsem nechala v Torontu.
„Lydie, no tak... nemůžeš to donekonečna dusit v sobě."
„Mně se o něm nechce mluvit, Luku. Nechci se mi na něj myslet a dumat nad tím, proč jsem se zamilovala do kluka, co o to vůbec nestojí."
„Jenže tím, že se tomu budeš vyhýbat, ničemu nepomůže."
Já vím, že má pravdu. Jenže momentálně nepotřebuju nic než právě útěk před realitou. „Já chápu, že potřebuješ čas, ale dal jsem ti dva týdny. Dva týdny se každý den scházíme a blbneme jako před lety a mě to baví, fakt neskutečně moc, protože jsi mi chyběla, ale znám tě, Lydie. Poznám, že máš v hlavě něco, na co nemůžeš přestat myslet. Jak dlouho se tu plánuješ schovávat? Jak dlouho myslíš, že bude trvat, než se z toho zblázníš?"
„Já nevím, jasný? Prostě potřebuju čas." Vyskočím ze země, doběhnu pro Sněhurku a když se na ni vyhoupnu, pohlédnu na Luka. „Já ti napíšu."
Rozeběhnu se domů, kde vím, že mě nečeká nic než užírání se a čtení textovek, co mi Hunter každý den posílá.

„Ahoj, zlatíčko," přivítá mě mamka, když se objevím v kuchyni. Do nosu mi okamžitě pronikne vůně čerstvě upečeného broskvového koláče. A taky obrázek toho, jak jsem ho tu jedla naposledy s Hunterem.
Seděli jsme u stolu, jedli a Hunter byl nervózní z prvního seznámení s mámou. Nejvtipnější ale bylo, jak jsme pak obědvali a Hunter se dozvěděl, že jsou rodiče skalními fanoušky hokeje. Byl tak roztomilej, když se vztekal, že jsem mu o tom neřekla.
V duchu se okřiknu. Proč na něj pořád myslím, do háje? Myslela jsem, že když od něj uteču, zapomenu na něj. Nebo na něj aspoň nebudu myslet. Jenže na něj myslím víc než v Torontu.
Stýská se mi po něm. A stojí mě všechny síly, abych mu neodpověděla na ty textovky, co mi posílá.
Každý den mi pošle aspoň jednu. Něco ve stylu ‚chybíš mi' nebo ‚myslím na tebe'. A někdy napíše delší, ve které se omlouvá, jakej je kretén. V té včerejší mi do detailů popisoval, co se stalo mezi ním a tou holkou, a i když to nerada přiznávám, myslím, že mu věřím.