Zůstaň

29. KAPITOLA

LYDIE

„Ježíš, tohle tu zažíváš pravidelně?" zaúpí Hunter, když zaslechneme další hlasitě zasténání.
„No jo," přisvědčím. „Nora je holt hlasitá."
„A to jí je jedno, že jí pravděpodobně slyší až na Aljašce?"
„Nora tohle prostě neřeší no," pokrčím rameny. „Já už jsem si na to zvykla."
Hunter, který leží na posteli, si zakryje hlavu pod polštář. Já tak nahlédnu na jeho vypracovaná záda, která odhaluje tenké bílé tričko. „Nebude ti vadit, když se skočím osprchovat? Snad už pak bude klid," zasměje se a vyskočí z postele.
„Jo, jasně," přikývnu a taky vyskočím na nohy. „Pojď, dám ti osušku."
Hunter přikývne a následuje mě do obýváku, odkud jsou Nořiny radovánky slyšet ještě víc. Pak zalezeme společně do koupelny. Otevřu spodní šuplík od komody pod umyvadlem a podám mu jeden čistý ručník. „Potřebuješ ještě něco?"
Hunter zavrtí hlavou. Jemně se pousměju a když se pokusím odejít, zatarasí mi cestu. „Počkej chvíli," požádá mě nervózně.
Stojí u mě tak blízko, že až cítím jeho dech na tváři. „Moc pro mě zítřek znamená," šeptne.
„Proč?"
„Ještě nikdy... ještě žádná holka mě neměla tak ráda, aby mě chtěla představit rodičům."
„Ale to přece nic není," mávnu nad tím rukou.
Hunter ale zavrtí hlavou. Chytne mě za ruce a pohlédne mi do očí. „Děkuju, Sedmikrásko."
„Nemáš zač." Srdce mi buší jako o závod, když skloní zrak k mým rtům. „Já, ehm, já půjdu," vypravím ze sebe, ale neodtáhnu se. Můj mozek mi říká, že bych měla, ale tělo z neznámých důvodů neposlouchá.
„Dobře," odvětí Hunter potichu, ale ani on se neodvrátí.
Mám pocit, že tam stojíme tak věčnost, než se rozrazí dveře a v nich Nořin amant. „Sorry," omluví se a zase za sebou zavře. To už od Huntera odskočím.
„Tak hezkou sprchu," vyhrknu a rychle zmizím ven. V obýváku narazím na Noru, která vysedává na barové stoličce zabalená v dece.
„Kde máš kluka?"
„Už odešel," odvětí Nora s klidem. Tenhle její přístup asi nikdy nepochopím.
„Kdybych řekla, že mi to vadí, lhala bych," uchechtnu se.
„Promiň," pokrčí rameny s omluvným úsměvem, ale já nad tím jen mávnu rukou.
„Spíš by ses měla omluvit Hunterovi. Ten z toho byl celej vykulenej."
„To fakt?" diví se. „Řekla bych, že bude zvyklej na holčičí sténání."
V ten okamžik mě něco píchne u srdce. A podle Nořina výrazu se mi to odrazilo i v očích. „Promiň, zlato, to jsem nechtěla."
„Nemáš se za co omlouvat."
„Ale jo," namítne. „Neměla jsem to vytahovat. Vím, že už takovej není."
Jenže co když je?
„Já asi zůstanu spát na gauči," oznámím Hunterovi, když se vrátí ze sprchy. Nora už šla dávno spát.
Hunter se zatváří zklamaně. „Cože? Proč? To jako kvůli tomu v koupelně? To nic nebylo, Sedmikrásko."
„Ale bylo, Huntere. Nemůžu si nalhávat, že ne. Já vím, že nejsi na vztahy a taky že jsme jen přátelé, a proto se tak taky musíme začít chovat. Nesmíme spolu spát v jedné posteli, nesmíme se na sebe dívat tak jako v tý koupelně."
Hunterovo zklamání ve tváři se jen prohlubuje. „Nechtěl jsem tě přivést do rozpaků. Promiň."
„Dobrou, Huntere," pronesu ve dveřích.
„Dobrou, Lydie," šeptne těsně před tím, než zavřu dveře.