Zůstaň

7. KAPITOLA

LYDIE

„Dobrý ránko, sestřičko," pozdraví mě můj extrémně vysokej brácha s dvěma kelímky kafe v ruce, když mu otevřu dveře. Vděčně si od něj kelímek převezmu a jednou rukou ho obejmu.
„Co tu děláš tahle brzo? Vy nemáte trénink?"
Brad si zuje boty a zavře za sebou dveře. Rozplácne svoje dlouhé tělo na pohovku a zkříží si ruce za hlavou, aby se uvelebil.
„Je neděle, to máme většinou klid," připomene mi. „Vlastně jsem se tě přišel na něco zeptat."
„Brade!" zajásá Nora, když vejde do obýváku. Brad vyskočí na nohy, aby ji zvedl do vzduchu a zatočil se s ní. Vtiskne jí sladký polibek na tvář a pak ji položí zpátky na zem.
Brad a Nora mají mezi sebou zvláštní vztah. Jsou to už od prváku nejlepší kámoši, ale nejsou to úplně typičtí kámoši. Jak Nora sama říká, je mezi nimi neskutečné sexuální napětí. Nikdy spolu ale nic neměli, za což jsem dost vděčná, protože se mi moc nelíbí představa, jak moje nejlepší kámoška a spolubydlící randí s mým bráchou.
„Rád tě vidím, Zlatovlásko. Jak se žije?" vyzvídá brácha a Nořina tvář se rozzáří.
„Haló! Já jsem tady taky," zasměju se, abych na sebe upozornila. Brad se zazubí a rozvalí se zpátky na pohovku.
„Promiň, ségra, nějak jsem se ztratil v těhle modrých očích," pronese s pohledem na Noru, která celá zčervená.
Protočím nad tím očima. „Nechtěl ses mě náhodou na něco zeptat?" připomenu mu.
„No jasně," přikývne. „Docela by mě zajímalo, proč byla moje mladší sestra ve dvojici s Hunterem Black-blbem na tý párty."
Hunter Black-blb. Přezdívka, kterou Brad dost často používá, když mluví o Hunterovi.
„Jsou kámoši," šeptne Nora.
„Hele!" okřiknu ji. „Já umím mluvit."
„Cože jste?!" zhrozí se Brad.
„Jen jsme se párkrát bavili, to je celý. Po tý párty ses vypařil, takže mě neměl kdo vzít domů. Kdyby nebylo Huntera, asi tam sedím doteď."
Jeho vztek trochu ustoupí. „Promiň, ségra. Nějak jsem zapomněl."
„Nemusíš se mi omlouvat, já jsem se zařídila."
„To ale nic nemění na tom, že by ses s ním fakt neměla bavit. Ten kluk je kretén a největší děvkař široko daleko."
„Je to jen kámoš," uklidním ho. ,,Navíc tvůj názor na něj není zrovna objektivní."
„A to jako proč?" nechápe.
„Protože jste jako hokejisti-basketbalisti od přírody rivalové. I kdyby to byl nejlepší člověk pod sluncem, ty bys ho stejně nesnášel."
Brad se napřímí. „Takže ty si myslíš, že jen proto ho nesnáším? Nechápu, jak se ho vůbec můžeš zastávat."
„Já neříkám, že není občas kretén nebo děvkař, ale ke mně se choval vždycky hezky. Pokud dovolíš, udělám si na něj vlastní názor."
Brad zavrtí hlavou a obejme Noru kolem ramen. „Ale ty jsi na mojí straně, viď?"
„Vždycky, zlato," mrkne na něj. „Říkala jsem jí, že Hunter Black se neschází s žádnou, se kterou nechce spát."
„Brade?"
Brad odvrátí zrak od Nory a přesune ho na mě.
„Kolik mi je let?" zeptám se ho.
„21."
„Takže víš, že už jsem dospělá a rozhoduju o sobě sama."
„Ale..."
„Jsem už velká holka, Brade. Nemusíš mě pořád ochraňovat."
„Jsi moje mladší sestřička, Lydie. Vždycky tě budu ochraňovat," pokrčí rameny.

Když Brad odejde, zavřu se u sebe v pokoji. Posadím se ke stolu, abych dohnala nějaké resty doškoly, když mi pípne telefon.
Hunter: Nazdar, Sedmikrásko. Mám tu takovou menší krizi a nutně potřebuju holčičí pomoc.
Dávat mu na sebe číslo asi nebyl úplně nejlepší nápad.
Lydie: O co jde?
Odpověď přijde téměř okamžitě.
Hunter: Řeknu tady. Pošlu ti adresu, tak prosím přijeď. Budu tvým véééééééélkým dlužníkem.
O vteřinu později přiletí další zpráva s adresou. Pohlédnu na učebnice, které jsem si vyndala ze šuplíku, a okamžitě mě zaplaví nechuť. Zajít za Hunterem asi bude lepší, než se trápit tady.
Hodím na sebe džíny a tričko s krátkým rukávem, přes rameno přehodím kabelku s peněženkou a mobilem a vyletím z bytu. Zadám Hunterovu adresu do navigace, která mi popíše trasu trvající 14 minut.
Zastavím před nízkým několikabytovým domem. Vypadá dost podobně jako ten náš. Všude kolem je klid, prašná cesta ke vchodu je široká a kolem několik travnatých porostů.
Zazvoním na zvonek a dveře se hned otevřou. Vstoupím dovnitř a vyjdu do posledního patra, kde už spatřím Hunterovu usměvavou tvář. A taky zaslechnu srdcervoucí pláč. Přímo z útrob jeho bytu.
„Co se děje?" vyděsím se.
„Moje spolubydlící Maggie. Včera měla rande se svým klukem, kterej jí přiznal, že ji podvedl. Rozešla se s ním, ale celý dopoledne bulí a já nevím, cos tím. Bree je někdy v čudu, takže jsem tu na ni sám. Už fakt nevím, co dělat, Sedmikrásko."
Jeho hlas zní zoufale. Fakt mu na ní asi záleží.
Nervózně vejdu dovnitř. U vchodu si zuju boty a odkopnu je ke straně. Projdu úzkou chodbičkou a ocitnu se v prostorném obýváku. Jejich byt je větší než ten náš. Jejich obývák je větší, jejich kuchyně, která je stejně jako ta naše součástí obýváku, je taky větší. A taky je tu víc dveří než u nás. Pokoje jsou rozmístěné stejně jako u nás, takže když procházíte chodbou, po levé straně je několik dveří a po pravé je jen vchod do obýváku pomlčka kuchyně.
Ubrečená zrzavá holka na pohovce se utiší, když mě spatří.
„Huntere? Kdo je to?" zeptá se zmateně. Oči má rozmazané od řasenky a zarudlé od pláče. Vypadá vážně zničeně.
„To je Lydie. Přišla mi s tebou pomoct," pronese klidným hlasem.
„Ty jsi ségra Brada, viď?"
„Přesně tak," přitakám. „A s rozchodem mám taky zkušenosti," zasměju se a přisednu si k ní. Hunter mlčky zmizí a nechá mě samotnou s touhle uplakanou holkou.
„Chodila jsem s Oliverem dva roky," vzlykne. „Myslela jsem, že je to ten pravej. Včera mi přiznal, že mě podvedl."
Při posledním slově se jí zlomí hlas. „Nechápu, jak mi tohle mohl udělat."
Povzbudivě ji pohladím po zádech a povzdychnu si. „Každá z nás si něčím podobným prošla, Maggie. Taky jsem chodila s klukem, o kterém jsem si myslela, že si ho jednou vezmu. Byla jsem do něj tak zamilovaná, že jsem neviděla, jak moc špatnej vlastně je."
Maggie ke mně vzhlédne svýma zoufalýma zelenýma očima. „A co se stalo?"
„Zjistila jsem, že mě jen využíval. Vsadil se s kámošem, jestli mě dostane."
Maggie se rozpláče ještě víc. „Ale no tak, nechtěla jsem tě rozplakat," zasměju se.
„Já jen – je mi to tak líto, víš? Tohle by se nám nemělo dít. Kluci by si nás měli vážit a ne nás akorát trápit."
„Ne všichni jsou takoví. Podívej se třeba na Huntera – měl o tebe takovou starost, že mi zavolal, abych ti pomohla. To špatní kluci nedělají."
Maggie se natáhne po kapesníčkách na stole a vysmrká se. Setře si všechny slzy, které se jí kutálely po tvářích, a pousměje se. „Jsi moc hodná, že jsi přijela. Musíš mít Huntera vážně ráda."
„Vlastně ho ani neznám," zavrtím hlavou.
„Hunter je jinej, než jak ho všichni vidí. Všichni ho považují jen zahokejistu, co se honí za každou sukní. I on sám se tak možná vidí, ale už ho znám nějakej ten pátek a vím, jaký je. Je to skvělej kluk, Lydie. Touží po lásce, i když si to nechce přiznat."
„Jsme jen přátelé," namítnu.
„Pokud jo, tak máš štěstí. Hunter je úžasnej kamarád. Záleží mu na lidech, naslouchá jim a je na něj spoleh," pronese Maggie. Přisune se ke mně blíž a nakloní se mi k uchu. „Ale upřímně si nemyslím, že tě vidí jen jako kámošku."