Zůstaň

4. KAPITOLA

HUNTER

Lydiin výraz se ani trochu neblíží nadšení. Spíš to vypadá, jako bych jí překazil plán na útěk. Jenže to mě vážně nezastaví.
„Já... vlastně jsem myslela, že bych si to výjimečně nechala ujít," pronese klidným hlasem. Nervozitu má ale nepřehlédnutelně vepsanou ve tváři.
„Ale no tak, nekaž zábavu. Bude to sranda," ujistím ji.
Prohlédne si dav a uvnitř bojuje sama se sebou.
„Tak fajn," ustoupí nakonec. Nasadí falešný úsměv a následuje mě k mýmu spoluhráči, který drží v ruce černý klobouk.
„Jen do toho," pobídnu ji. Ona nervózně sáhne do klobouku a vytáhne čistě bílý papírek. Zamíří ven, kde papírek rozbalí.
„No to snad ne," vypraví ze sebe, když zjistí, že máme zpívat romantickou skladbu „I will always love you" od Whitney Huston.
„No to je paráda," zazubím se nadšeně.
„To si tak ožralej, že ti nedochází, jak moc trapný to bude?" směje se.
„Vlastně jsem nic nepil, Krásko," mrknu na ni. Vezmu si od ní lísteček s názvem písničky a strčím si ho do zadní kapsy černých džínů.
„Neříkej mi Krásko," napomene mě. „Umíš vůbec ten text?"
„No jasně, že jo," přikývnu. „Odjakživa to zpívám na karaoke a jsem v tom nejlepší, Krásko."
„Říkala jsem ti, ať mi neříkáš Krásko," napomene mě znovu.
Vráska na čele, která se jí objeví pokaždé, kdy vysloví slovo Krásko, je roztomilá. Ona celá je roztomilá. Když mě málem srazila u koupelny, téměř jsemsi toho nevšiml, ale teď, na čerstvém vzduchu, je to nepřehlédnutelné. Má na sobě černé šaty jemně odhalující její pevná prsa a jsou až nebezpečně krátké. Stačilo, aby se trochu ohnula, a mohl bych si prohlédnout to, co skrývá pod nimi.
„Huntere?" slyšet svoje jméno mě probere z myšlenek.
„Ehm, co?"
„To mě fakt neposloucháš?"
„Poslouchám," zalžu. V duchu se napomenu za to, na co myslím, a snažím se soustředit na to, co mi povídá.
„Tak co jsem zrovna říkala?" zeptá se mě s tím úsměvem, který jasně říká,že si je jistá, že nemám sebemenší tušení.
„Něco o tom, jak mi tohle tričko sekne?" zazubím se. Ona mě pobaveně praští pěstí do ramene. Posadí se na obrubník a na telefonu si vyhledá text k písničce, kterou budeme za pár minut zpívat před celou vysokou.
„Proč jsi sem vlastně šla?" zeptám se jí náhle.
Lydie zvedne zrak od mobilu a zabodne do mě ty svoje oříškové oči. „Co?"
„Říkala jsi, že se snažíš distancovat od tohohle života co by ségra kapitána basketbalistů. Tak proč jsi sem teda dneska chodila?" vyzvídám.
„Moje spolubydlící mě k tomu donutila. Ona je taková vždycky."
„Kdo je tvoje spolubydlící?"
„Nora Williamsová," odvětí.
Tohle jméno je mezi hokejisty, basketbalisty a vlastně všemi kluky na škole dost známé. Nora je kráska první třídy. Je vysoká, modrooká a svou blond hřívou si podmaní prakticky každýho kluka, kterýho chce. Jenže je jaksi dost přelétavá, což se mně osobně dost protiví. Nemám rád holky, co si sexem získávají jméno.
„Jo, tu znám."
„Neříkej, že i ty jsi jí propadl," zasměje se.
„Proč? Žárlila bys, kdyby jo?" mrknu na ni. Ona jen protočí očima. „Tak to nemusíš,Krásko. Já mám radši brunetky."
Oči jí zjihnou. „Tak to se divím. Většina kluků spíš letí na blondýny, ne?"
„Já ne," zavrtím hlavou. „Navíc nemám rád holky, který dají každýmu."
„Ona nedává každýmu," namítne ofenzivně. Líbí se mi, že tak brání svou kamarádku.„Užívá si života."
„Možná až trošku moc, nemyslíš?"
„Takže kluci si můžou užívat a holky ne? To si fakt až tak arogantní?"
Její nasupený výraz se mi fakt dost líbí. Jak vraští obočí, tváře se jí barví do červena a celá se přímí.
„Ale tak jsem to vůbec nemyslel, Sedmikrásko," uklidním ji. „Myslel jsem to tak, že mám radši, když musím holku chvíli dobývat. Nemám rád, když mi skáčou do postele jen proto, že jsem hokejista."
„Sedmikrásko? Vážně?" ušklíbne se.
„Tak řekla jsi, že ti nemám říkat Krásko."
„A víš, že mám jméno?"
„Ale jménem ti říká každej," zkonstatuju. ,,Já hodlám být originálnější."
V jejích očích se mihne něco, čemu nerozumím.
Možná úsměv?
Nebo překvapení?
„Už musíme jít," podotkne. Neochotně přikývnu a následuju ji dovnitř. Radši bych tu s ní dál seděl a povídal si. Moc často se nestává, že by mi holka fakt upřímně naslouchala.
Po našem výstupu nám všichni tleskají. Tahle hra mě fakt baví. Je osvěžující, že je to jiný než obvyklý hry, co se na večírcích hrají. A zpívat romantickej doják s Lydií je jen třešnička na dortu. Vlastně hodně podstatná třešnička,jelikož mě to fakt dost bavilo.
Ve dvě ráno už všichni pomalu začínají odpadat. Maggie s Bree už chtějí jet domů, za což jsem docela rád, protože už jsem dost unavenej.
Před domem si hned všimnu Lydie, jak sedí se zkříženýma nohama na studeným obrubníku. „Jděte do auta," pobídnu holky, který mě bez námitek poslechnou.
„Sedmikrásko? Co tu děláš tak sama?" zeptám se Lydie, když se k ní posadím.
„Brácha někam zmizel, Nora je k nenalezení a já se jaksi nemám, jak dostat domů," zasměje se, ale není to pobavený smích. Je to spíš dost zoufalý smích.
„Tak pojď, já tě odvezu," nabídnu jí s úsměvem.
„To nemusíš," zavrtí hlavou. „Nechci ti kazit rande."
„Jaký rande?" nechápu.
Lydie hodí hlavou k mýmu autu, ve kterým sedí Maggie s Bree.
„Ale to ne," zasměju se pobaveně. „To jsou moje spolubydlící."
Lydie zvedne hlavu a zamračí se. „Ty bydlíš se dvěma holkama?"
„A ještě s jedním klukem," přisvědčím. „Obě jsou to jen kámošky, jedna z nich má dokonce kluka."
„Takže ti nic nepřekazím?" ujišťuje se.
„Nic mi nepřekazíš, Sedmikrásko."
Chytnu ji za ruce a vytáhnu na nohy. Dokráčíme k autu a Lydie zabere sedadlo spolujezdce. Maggie s Bree jsou tak vyčerpaný, že se o ni ani nezajímají. Vlastně jsou zvyklé, že si občas přivezu domů holku. Je jedno, že tentokrát v tom není vidina sexu, nýbrž pomoc...
Já nevím, kámošce?
Myslím, že po dnešku už ji tak můžu nazvat.
Vyhodím Bree s Maggie před barákem, počkám až zajdou dovnitř a pak se rozjedu domů k Lydii, která mě naviguje.
„Pěkný okolí," prohodím, když zastavíme.
Nelžu. Ten dům je obyčejný, tvoří ho červené cihly a omítka už opadává, ale kousek od domu je park s košatými stromy, nikde nejsou grafity ani ožralí bezdomovci polehávající na lavičkách. Je tu klid, čistý vzduch a silnice jsou až v překvapivě dobrém stavu.
„Obyčejná bytovka," pokrčí rameny. „Bydlí tu jen studenti, tak je to celkem fajn."
„Doprovodím tě nahoru," oznámím jí.
„To nemusíš," zavrtí hlavou, ale je jí to prd platný.
„Doprovodím tě nahoru," zopakuju, což ji donutí k úsměvu.
Už jsem říkal, že má fakt nádhernej úsměv?
Vyjdeme schody do třetího patra, kde se zastavíme před dřevěnými dveřmi. Lydie odemkne a postaví se mezi futra.
„Děkuju, že jsi mě odvezl," uculí se.
„Za nic," mávnu nad tím rukou. „Dneska to bylo fajn."
„Jako to zpívání? Nic falešnějšího jsem nikdy neslyšela," zasměje se.
„Cože? To jsi snad právě urazila moje pěvecké dovednosti?" zamračím se teatrálně.
„Radši se drž hokeje," poradí mi.
S úsměvem přikývnu. „Tak dobrou, Sedmikrásko."
„Dobrou, Huntere."