Zůstaň

31. KAPITOLA

LYDIE

Už když vjedu na známou příjezdovou cestu, ucítím vůni koní. Bože, jak moc mi tohle chybělo. Když zaparkuju, vystoupíme s Hunterem z auta. Srdce mi buší jako splašené, když znovu, po tak dlouhé době, uvidím svůj domov. Když spatřím čerstvě natřený bílý laťkový plot, posekanou zahradu, v jejímž středu stojí dvoupatrový cihlový domek s trojúhelníkovou střechou, a naši čtyřnohou chlupatou Angie, která nadšeně přiběhne k plotu, sotva mě spatří. „Angie!" pozdravím ji a pohladím ji po hlavičce, když vyskočí tlapkami na plot. Ta vrní a olizuje mě. Myslím, že mě vidí stejně ráda jako já ji.
V tom cvaknou vchodové dveře, z nichž vyjde mamka. V tmavohnědých kraťasech a bílém tričku s krátkým rukávem. Rty se jí roztáhnou do úsměvu, když mě zaregistruje. Rychle otevřu dvířka a rozeběhnu se k ní. Pevně ji obejmu a vůně jejího parfému mi ještě víc připomene, že jsem doma. „Ahoj, zlatíčko," pozdraví mě, když se od ní odtáhnu.
„Tak moc ráda tě zase vidím, mami."
Zaslechnu za sebou kroky a všimnu si Huntera, co nervózně přešlapuje na místě. „Mami, to je Hunter. Huntere, to je moje mamka."
Hunter k ní napřáhne ruku a mamka ji s úsměvem stiskne. „Ráda tě poznávám, Huntere."
„Já vás taky, paní Wilsonová."
„Prosím, říkej mi Evelyn."
Hunter se viditelně uvolní. „Dobře, Evelyn," pousměje se.
„Pojďte dovnitř, upekla jsem koláč."
Oba ji následujeme dovnitř. Projdeme obývákem a posadíme se ke kuchyňskému stolu. Nadšená Angie jde samozřejmě s námi.
„Jíš broskvový koláč, Huntere?" zeptá se ho mamka.
„Miluju ho," přitaká.
„Opravdu? Lydie taky. Je její nejoblíbenější."
Mamka nám každému nandá dva kousky a pak se k nám posadí. „Jaká byla cesta?"
„Dlouhá," odvětím vyčerpaně a zakousnu se do mamčina nejlepšího koláče. Neměla jsem její broskový koláč snad milion let a chyběl mi víc, než jsem čekala.
„Takže ty jsi přítel mé dcery, Huntere?"
„Jsme jen kamarádi, mami," připomenu jí.
„Jasně, já zapomněla. Lydie říkala, že hraješ hokej."
Hunter přikývne. „Za náš vysokoškolský tým."
„A chceš se tím živit i v budoucnu?"
„Určitě," přitaká. „Hokej je moje vášeň."
Mamka se uculí. „Připomínáš mi Lydiina bratra Brada. Znáš ho?"
Lehce se uchechtnu, což máma naštěstí nekomentuje. „Jo, Brada znám. Vím, že hraje basket."
„A je do toho stejně zažraný jako ty do hokeje, jak vidím. To na něm Lydie vždycky nesnášela. Nikdy bych si nemyslela, že se jí bude líbit někdo, kdo je prakticky stejný jako její bratr."
„Mami," okřiknu ji.
„Ano, promiň, já zapomněla. Vy jste vlastně jen kamarádi."
Pohlédnu na Huntera, který je celý rudý. Je vidět, že s tímhle nemá žádné zkušenosti. „Ukážu Hunterovi koně, jestli to nevadí."
Mamka přikývne a sklidí ze stolu. Chytnu Huntera za ruku a vytáhnu ho ven, kde se zhluboka nadechne čerstvého vzduchu.
„Promiň," omluvím se mu.
„Za co?"
„Za mamku. Nevím, proč říkala to s tím Bradem."
„Prostě si myslí, že spolu chodíme. Já to chápu," pousměje se.
„Tak pojď, ukážu ti koně."