Zůstaň

33. KAPITOLA

LYDIE

Upevním Sněhurky výstroj, aby z ní nespadla, pohladím ji po hlavičce a vyvedu ji ven, kde stojí rozpačitý Hunter.
„Můžem jít?"
Hunter nejistě přikývne. Pevně sevře vodítko a společně zamíříme k rybníku. „V pohodě?"
„Vlastně jo," přisvědčí.
„Říkala jsem ti, že jsou koně úžasný."
„To si povíme, až se na něj pokusím vlézt."
Pobaveně zavrtím hlavou.
V půli cesty před rybníkem se zastavíme. „Děje se něco?"
„Tady to je vhodný." Pustím Sněhurku z vodítka a ta si jen popojde pár kroků dál.
„Co děláš?"
„Jdeme tě naučit jezdit."
„A to Sněhurku jen tak pustíš? Vždyť může utéct."
„Je vycvičená, Huntere. Navíc celej tenhle pozemek je náš, nemá kam utéct."
Zkontroluju Lyřinu výstroj a když usoudím, že je dost utažená, přejdu k Hunterovi. „Takže dáš levou nohu do třmenu. Chytíš se sedla a pak přehodíš pravou nohu přes koně."
Hunterovi na čele vyskočí kapičky potu. „A co kdybych ji prostě jen dál vodil?"
„To zvládneš," ujistím ho. Chytnu Lyru za vodítko, aby se nehnula. „Takže pravou nohu do třmenu," zopakuje.
Hunter se zhluboka nadechne. Chytne se přední části sedla a zasune pravou nohu do třmenu. „A co teď?"
„Teď se na ni vyhoupni."
Hunter si ji několikrát přeměří, pevně stiskne sedlo a pak se konečně odhodlá a vyhoupne se na ni. Těžce přehodí nohu na druhou stranu a dosedne. „Zasuň levou nohu do třmenu."
Hunter mě poslechne. „Vedeš si skvěle, Huntere," pochválím ho.
„Tady tohle jsou otěže. Zatím je necháme volně, ale až pojedeš sám, ukážu ti, jak je držet. Teď se drž sedla, když tak klidně hřívy. Neboj se i trochu zatáhnout, ona to neucítí. Buď narovnanej, paty tlač dolů a lýtka směrem ke koni. Ne nijak agresivně, ale jemně, aby věděla, že má chodit. Zatím to není tak důležitý, jelikož tě povedu, ale to máš na potom."
Hunter přikývne a pevně se chytí hřívy. „Klidně ji pohlaď po krku, ať ví, že jsi tu s ní."
Hunter mě opět poslechne a opatrně ji poplácá. Chytnu Lyru za vodítko a jemně zatáhnu. Lyra se rozejde. „Pane bože."
„V klidu, držím ji," uklidním ho. Pomalým krokem s ní jdu dopředu. Zkontroluju Sněhurku, která vesele papá trávu.
Udělám s ním krátké kolečko a pak se zastavíme. „Tak co, žiješ?" zasměju se.
„Ještě jo," odvětí nervózně.
„Jde ti to moc dobře, Huntere. Fakt moc dobře." Odepnu Lyře krátké vodítko a zapnu jí dlouhé – na lonž.
„Tak, teď se posuneme o level dál. Zkusíme takzvaný lonž. To znamená, že stojím uprostřed pomyslné kružnice a Lyra chodí po jejím obvodu. Chytni si otěže mezi malíčkem a prsteníčkem, palec směřuje vzhůru – správně."
Pobídnu Lyru, aby šla, a ta začne pomalým krokem chodit v kruhu. „Všechno v pohodě?"
„Tolikrát se mě na tuhle otázku ještě nikdy nikdo v životě nezeptal," poznamená Hunter.
„Humor – paráda. To je dobrý znamení," zasměju se. „Přilož holeně k Lyře," pobídnu ho po pěti kolečkách.
Hunter mě poslechne a přesně jak jsem chtěla, Lyra se po chvilce přehoupne z chůze do klusu. Hunter vytřeští oči a vypískne. „Jen se drž," poradím mu.
Po pár kolečkách si na to Hunter zvykne a pokud mě nešálí zrak, dokonce se usmívá.
„To je parádní!"
„Viď? Já ti to říkala," zazubím se. „Tak a teď ji zastavíme. Uvolní sevření nohou a jemně zatáhni za otěže."
Lyra se zastaví a on ji poplácá po krku. „Šikovná," pochválím ji a než jí sundám vodítko, dojdeme ke Sněhurce. Schovám si vodítka do batohu a vyhoupnu se na Sněhurku.
„Co to děláš?" zděsí se Hunter.
„Pojedeme k rybníku."
„Cože? A to mám jako jet sám?"
„Půjdeme vedle sebe. Holky jsou na tyhle pomalý vycházky zvyklý, takže budou hodný. Prostě dělej to, co jsem ti řekla. Drž pevně otěže, paty tlač dolů a lýtka jí jemně tiskni k bokům.
Sama uchopím otěže a rozhlédnu se kolem. Tak moc mi chyběl tenhle výhled – výhled z koňského hřbetu.
Stisknu lýtka a Sněhurka se rozejde. Stejně tak Lyra, která je na rozdíl od Huntera úplně klidná. „Na koni ti to sekne," vysmeknu mu poklonu.
„Mně to sekne všude," odvětí automaticky. Se smíchem zavrtím hlavou.
„Tak na kolik bodů z deseti to hodnotíš? Upřímně."
Hunter se na mě podívá a pousměje se. „11."
„Kdybych řekla, že mě to překvapuje, lhala bych. Ani na vteřinu mě totiž nenapadlo, že si to nezamiluješ."
„No jo, mělas pravdu. Vždycky jsem myslel, že jsou koně jen obrovský splašený stvoření, ale mýlil jsem se. Jsou fakt krásný. A i když jsou občas dost strašidelný, člověk se jich asi nemusí bát."
„A tos ještě nezkusil klusat," zazubím se. Stisknu Sněhurku silněji a ona se dá do klusu. Lyra ji napodobí, aniž by Hunter musela něco dělat.
Klusáme asi tři minuty, než doběhneme k rybníku. „Přitáhni si otěže." Sama udělám to samé a Sněhurku zastavím. Vyndám nohy ze třmenů a seskočím na zem. „Chceš pomoct?" nabídnu Hunterovi, ale ten jen zavrtí hlavou. Seskočí z Lyry snadno i beze mě.
„Podrž mi to, prosím." Hodím po Hunterovi batoh. Začnu si svlékat kalhoty a Hunter zatají dech, když si mě prohlédne jen v bílém spodku od plavek. „Co to, ehm, co to děláš?"
Prohlížím si jeho zmatený a uchvácený výraz, který mě nakonec rozesměje. „Jdu s ní do vody, Huntere."
Sundám Sněhurce sedlo a vyhoupnu se na ni, přitáhnu si otěže a opatrně s ní vlezu do rybníka. Voda je studená, ale příjemně. Rybník není hluboký, takže když Sněhurka dojde doprostřed, voda jí sahá těsně pod hlavu. Pohlédnu ke břehu, odkud nás Hunter fascinovaně pozoruje. Lyra si nás na rozdíl od něj vůbec nevšímá.
Po pár minutách s ní vyjdu ven a seskočím na zem. „Svlíkni se."
Hunter vykulí oči, ale pak nasadí svůj svůdnický úsměv. „Teda, takhle přímo to na mě holky většinou nevybalí," zazubí se.
„Ty jsi tak vtipnej, Huntere," protočím očima.
Hunter mě ale přesto poslechne. Sundá si boty i kraťasy a já si prohlédnu jeho chloubu přes těsné černé boxerky. Dech se mi zadrhne a já polknu na prázdno. To Hunter samozřejmě nenechá bez povšimnutí. „Pěkný, co?"
„Vůbec ne," zalžu. „Radši pojď."
Chytnu Lyru, abych jí sundala sedlo, a pak na ni vylezu.
„Pojď za mnou," pobídnu Huntera, který s tím trochu bojuje, ale nakonec se díky silným rukám na Lyru dostane. Chytne mě kolem pasu a mně na tom místě okamžitě vyskáká husí kůže. Pobídnu Lyru, která vyrazí do vody. „Lyra vodu miluje. Asi nejvíc z našich koní," prozradím Hunterovi.
„Je to poznat," usměje se, když Lyra strčí čumák pod vodu. Netrvá to dlouho, než sebou trhne tak silně, že nás shodí do vody. Se smíchem se vynořím z vody a vyškrábu se jí na záda zpátky. Nohama jí pobídnu, aby z vody vyběhla, a pak se s ní rozeběhnu po louce.
Už jsem skoro zapomněla, jak skvělé to je. Vítr ve vlasech, slunce ve tváři, čistá radost v srdci. Ta nekonečná svoboda.
Doběhneme s Lyrou až na konec našeho pozemku, kde ji otočím a rozeběhneme se zpátky. Z dálky zahlédnu Huntera, který stojí u Sněhurky a pozoruje nás.
Když k nim dorazíme, seskočím z Lyry a rychlým krokem, než si to stihnu rozmyslet, dojdu přímo k Hunterovi. A pak ho bezmyšlenkovitě, impulzivně a naprosto svobodně políbím.

Konečně! Už jsem se tohohle okamžiku nemohla dočkat!