Zůstaň

30. KAPITOLA

HUNTER

Probudí mě sluneční paprsky, co mi až nepříjemně ozařují obličej. Promnu si oči, abych se probral, a natáhnu se po mobilu. Odemknu ho a zjistím, že je teprve šest. Otočím se na druhý bok, abych ještě zabral, ale v tom se ozve můj močový měchýř. „Kurva," zanadávám tiše.
Slezu z postele, potichu zaberu za kliku a jemně otevřu dveře. Všude je ještě klid, takže předpokládám, že holky ještě spí. Po špičkách dojdu do obýváku, kde spatřím Lydii. Rty se mi okamžitě roztáhnou do úsměvu. Leží na boku, deku si drží až u brady a rty má lehce rozevřené. Pokojně oddychuje a nemá sebemenší tušení, že u ní klečím a pozoruju ji.
Dlaň mi vystřelí k jejímu obličeji. Přesněji k prameni vlasů, který se jí vyloudil z copu, co si upletla. S pousmáním jí ho zastrčím za ucho a hřbetem prstů ji pohladím po tváři.
„Proč jí to proboha neřekneš?" ozve se tak náhle, že téměř nadskočím leknutím. Otočím se na Noru, která na mě nechápavě hledí.
„Jako co?" nechápu.
„Že jsi do ní blázen, Huntere."
„Cože?"
„To by viděl každej, prosím tě. Miluješ ji od samýho začátku."
„Nechápu, o čem to mluvíš."
Nora zavrtí hlavou a zavře se v koupelně. V tom můj močový měchýř zaúpí. Úplně jsem zapomněl, že se mi chtělo čůrat.
„Huntere?" ozve se rozespale Lydie. Rychle od ní odskočím, aby si nevšimla, že stojím tak blízko.
„Dobrý ránko," popřeju jí jako by nic. „Nedáš si vajíčka? Docela bych si dal vajíčka."
Na její odpověď ani nečekám a rovnou odběhnu k lednici, odkud vyndám osm vajíček. „Co se děje, prosím tě?" zasměje se Lydie, když se vyhrabe z postele. Složí deku a položí ji do rohu sedačky.
„Co by se mělo dít? Prostě mám chuť udělat vám vajíčka."
Lydie pobaveně zavrtí hlavou a schová se v koupelně, ve které se akorát vystřídá s Norou. To mému přeplněnému močovému měchýři asi moc neprospěje.
Těch dalších patnáct minut, než Lydie konečně vyleze ven, je téměř nekonečných. Už jsem dokonce začal uvažovat, jestli by bylo hodně nevhodný vyčůrat se do dřezu. Když ale konečně zaslechnu cvaknutí dveří, rychlostí blesku se rozeběhnu do koupelny, v jejíž dveřích Lydii téměř srazím. Zabouchnu za sebou a když se postavím k záchodu, téměř prasknu úlevou.
Rovnou si vyčistím zuby, lehce si upravím vlasy, aby netrčely do všech stran, a pak už se vrátím do kuchyně, kde konečně rozklepnu vajíčka na pánev.
„Teda na tohle bych si zvykla," pronese Nora zasněně, když se posadíme ke snídani.
„Hunter dělá báječný vajíčka," pochválí mě Lydie s úsměvem.
„To už vím taky," odvětí Nora se sklopeným zrakem.
„Ty už máš sbaleno?" zeptám se.
Lydie přikývne. „Včera dopoledne jsem to stihla."
„Takže umyjem nádobí a vyrazíme?"
„Jo, až na to, že když jsme včera umývali my, dneska je na řadě Nora."
Nora protočí očima, ale dál se věnuje snídani. „A nechceš s tím pomoct?" nabídnu jí, ale ona zavrtí hlavou.
„Jsi hodnej, ale radši vyražte. K její rodičům je to dálka a já to zvládnu sama."
„Tak dobře."

O dvacet minut později už sedíme v autě. Lydie vypadá za volantem dost sebevědomě. Je narovnaná, drží ruce ve správné pozici a ani jednou neodvrátí zrak ze silnice. „Tak co, těšíš se?" zeptá se mě přátelsky.
To včerejší téměř políbení pořád visí ve vzduchu. Cítím to já a vsadím se, že i ona. „Docela jo. Jsem zvědavej, jak to tam vypadá."
„Takže strach z koní se ještě nedostavil?"
„Ten se dostaví, až to obří zvíře uvidím."
Lydie se pobaveně zasměje. „Uvidíš, že si je zamiluješ. Jsou to nejkrásnější stvoření na planetě."
„A taky jsou obrovský, tlustý a nevíš, co si myslej."
„Změníš názor," prohlásí sebejistě.
„Tím bych si nebyl tak jistej, Sedmikrásko."
Lydie zajede k benzínce. Pohlédne na mě se zvláštním výrazem. Když se nadechne, bojím se, co z ní vypadne. „Promiň, jak jsem se večer chovala. Neměla jsem z toho v koupelně dělat takovou vědu."
„Nemusíš se mi za to omlouvat. I mě to rozhodilo."
„Takže si nemyslíš, že jsem to přehnala?"
Zavrtím hlavou. „Naše přátelství stojí na tenkým ledě. Vzájemná přitažlivost mu asi moc neprospívá."
Lydie se zamračí. „A na tos přišel jak, že mě přitahuješ?"
„Každej den se vídám v zrcadle, Sedmikrásko. Musela bys být slepá, kdybych tě nepřitahoval," mrknu na ni.
Lydie pobaveně protočí oči. Vyjde ven z auta, aby natankovala, a mě požádá, abych jí zašel koupit kafe.
Vlezu do prostorného obchodu a jako první zamířím do regálu se sušenkama. Koupím nám každému jednu čokoládovou tyčinku a u obtloustlého chlápka je zaplatím, plus rovnou zatáhnu benzín. Pak už jen Lydii koupím v automatu kelímek kafe a vrátím se za ní ven. „Počkej na mě v autě, jen dojdu zaplatit benzín."
„Už nemusíš, zatáhl jsem to."
Lydie vykulí oči. „Cože jsi?"
„Zaplatil jsem benzín."
„Ježíš, Huntere, to jsi nemusel," povzdychne si.
„Klídek, Sedmikrásko," zasměju se. „Jen jsem zaplatil benzín. Nenabízím ti ledvinu."
Lydie si ode mě vděčně vezme tyčinku a kafe a posadíme se s tím do auta. Lydie spořádá sušenku za dvě vteřiny. Když si všimne mého pobaveného výrazu, pokrčí rameny. „Mám ráda sladký, no."
Pak už nastartuje a rozjede se.