Zůstaň

43. KAPITOLA (Pokračování)

Natáhnu se pro telefon, abych si přečetla dnešní zprávu, ale vedle ní je tam zpráva i od Marcuse. Den před svým odjezdem jsem se s ním sešla, abych mu řekla, jak se věci mají. Vím, že se mu líbím, proto jsem mu musela vysvětlit, že já to cítím jinak. I když by bylo o tolik jednodušší zamilovat se do něj. Jenže ne, já se musím zbláznit do největšího kreténa pod sluncem.
Marcus: Ahoj, cizinče. Jak se vede? Vím, jak se věci mezi tebou a Hunterem mají, ale docela mi chybíš. Bylo fajn vídat tě tu.
Taky tu najdu zprávu od Maggie, se kterou si občas i volám. Jsem ráda, že jsme se tak sblížily.
Maggie: Ach jo, nechtěla už by ses vrátit? Hunter se užírá a smutní, Marcus tu tráví minimum času, aby se vyhnul Hunterovi a Bree vymetá jednu párty za druhou. Chtěla bych si s tebou promluvit, ale ne po telefonu. Chybí mi kámoška. Ozvi se. Nebo ještě líp – dotáhni ten svůj zadek zpátky do Toronta.
Kolem srdce se mi rozloží zvláštní pocit. Něco mezi smutkem a vděkem, že Huntera teď nevidím. Pravděpodobně leží na pohovce, kouká s Maggie na seriál a cpe se těma pálivýma chipsama, co mně vůbec nechutnají. Myslím, že by mi pohled na něj zlomil srdce. A já už nechci mít zlomené srdce.
„Posaď se na chvíli, Lydie," požádá mě mamka. Předloží přede mě kousek broskvového koláče.
„O co jde?"
„Na to jsem se chtěla zeptat tebe, zlatíčko. Vím, žes nepřijela jen proto, že ti chybí domov. Je to kvůli němu, viď?"
Napruženě zavrtím hlavou. „To byl Brad, že jo? Říkal ti, co se stalo."
Minulý týden tu byl na dva dny Brad. A zjevně si pustil pusu na špacír. „Nemusel mi nic říkat," namítne mamka. „Vidím to na vlastní oči. V noci pochoduješ po domě, jíš tuny zmrzliny a podle tvého výrazu soudím, že nejsi v pohodě. Vždycky jsi byla taková, že když tě něco trápilo, dusila jsi to v sobě. A to není zdravý, Lydie. Měla bys to ze sebe dostat."
Spolknu sousto koláče a zase se v duchu přenesu do dne, kdy ho tu se mnou jedl Hunter. Tenkrát jsem byla tak moc šťastná. Sice jsem si to nechtěla přiznat, ale milovala jsem ho.
Jenže to jsem ještě netušila, kolik bolesti mi to přinese.
„Odmítl mě, jasný? Nebo teda ne úplně, ale viděla jsem ho líbat jinou holku. On říká, že se na něj vrhla a on ji chtěl odstrčit, ale stejně ji líbal, mami."
Mamka je typ člověka, co ví vždycky, co říct. Vždycky má na všechno řešení nebo odpověď. Teď na mě ale hledí zoufalým pohledem. Pohledem, který říká, že netuší, co říct.
„Prostě jsem jen potřebovala čas na to, abych si to všechno srovnala. A strávit čas tady mi přišlo jako nejlepší řešení."
Mamka mi položí dlaně na hřbet ruky. Se soucitným výrazem si povzdechne. „Proč jsi mi to neřekla hned?"
„Protože jsem nechtěla... pořád o tom nechci mluvit, mami. Bolí mě na něj jen myslet, víš? Proto trávím co nejvíc času s Lukem – abych na to zapomněla."
„Stejně mě mrzí, žes mi o tom nepověděla. Dřív jsi se mi svěřovala úplně se vším."
„Prostě jsem asi nechtěla, abys na mě koukala tímhle soucitným pohledem. Nechci, abys mě litovala."
„Jsem tvoje máma, Lydie. Vždycky s tebou budu soucítit, to prostě jinak nejde," namítne. „Ale teď ti dám jednu radu. Jeď domů."
„Cože?"
„Vrať se do Toronta a vyříkej si to s ním. To, že před ním utečeš, ničemu nepomůže. Musíš to buď uzavřít, nebo mu dát šanci. Žádná jiná možnost není."