Zůstaň

12. KAPITOLA

HUNTER

Po rychlý sprše se převlíknu z tepláků do džín. Čichnu si k podpaží a když zjistím, že ještě nejde cítit potem, tričko si nechám. Učešu si rozcuchané vlasy a zamířím do kuchyně, kde jsem nechal mobil. „Zdárek," pozdravím Maggie, která zamračeně zírá do mobilu. „Co je?"
„Ale," ušklíbne se, „Oliver mi furt píše. Prý ať mu dám další šanci, že toho hrozně lituje."
„No jasně, typický kecy nevěrníků," zasměju se a strčím si svůj telefon do kapsy. „Si ho zablokuj," poradím jí.
„Já vím, že bych měla, ale nemůžu se do toho dokopat."
„Tak mám nakopat já jeho?"
Maggie se uchechtne a zavrtí hlavou. „Prostě jen potřebuju ještě trochu času a pak si ho zablokuju. Vím, že musím."
Její smutnej výraz ve mně probudí moje citlivý já. Posadím se vedle ní a povzbudivě ji obejmu kolem ramen. „Oliver je kretén, že ti tak ublížil, Mags. A chápu, že je těžký vystřihnout ze života někoho, kdo v něm byl takovou dobu, ale musíš to udělat. Musíš se posunout dál a zapomenout na něj."
Skoro se ani nepoznávám. Téměř vždycky v těhle situacích řeknu nějakou kravinu a toho člověka rozesmutním ještě víc. Jen málokdy se mi povede ho fakt utěšit.
„Změnil ses, Huntere."
„Jako proč?" nechápu.
„Od doby, co znáš ji, jsi hodnější. Pozornější. A navíc, kdy jsi měl naposledy holku?"
Má pravdu. Od tý naší srážky ve škole jsem žádnou ani nepolíbil, natož abych s ní spal. Doteď jsem nad tím ale takhle nepřemýšlel.
„Prostě teď na holky nebyl čas," zalžu. Ani nevím, jestli jí nebo sobě.
„Mysli si, co chceš, ale jednou pochopíš, že to, co mezi váma je, není jen obyčejný přátelství."
Její slova mě pronásledují celou cestu k Lydii domů. Zazvoním na zvonek a ona za pár minut seběhne dolů. Na sobě má černé legíny a šedý svetr. Vlasy má svázané v culíku a rtech vřelý úsměv.
Je krásná. Vždycky jsem věděl, že je, ale nikdy jsem nad tím tak neuvažoval. Prostě jsem ji bral jen jako holku, se kterou fakt rád trávím čas. Ne jako holku, která by mě měla brát. Která by mě mohla brát.
„Huntere?" zasměje se. „Vnímáš mě?"
Rychle zavrtím hlavou, abych ty myšlenky vypudil, a přikývnu.
„Vyrazíme?" zeptá se mě a já přikývnu.
Celou cestu mlčíme, což mi ani tolik nevadí, protože na školní stadion to trvá jen pár minut. Bok po boku kráčíme do budovy a když se ocitneme u stojanu s bruslemi, všimnu si citelné nervozity v její tváři. „Už se bojíš?"
Lydie zavrtí hlavou, ale já poznám, že lže. „Bude to dobrý," ujistím ji. „Co máš za velikost nohy?"
„41," odvětí automaticky.
„41 jo? Tolik bych ani netipl."
„Odjakživa mám velkou nohu. Máme to v rodině." Okamžitě si vzpomenu na Bradova obří chodidla, která jsem jednou viděl na pláži, a pochopím to. V několika desítkách bruslí vyhledám bílé její velikosti a podám jí je. Já si samozřejmě vezmu svoje vlastní černé.
„Fakt si to nechceš rozmyslet?" zeptá se, když dojdeme k ledu.
Zavrtím hlavou a posadím se na lavičku, abych si nandal brusle. Lydie mě napodobí.
„Já myslím, že takhle mi to bruslení stačí," pronese v sedě s bruslemi na nohou.
„Nebuď srab, Sedmikrásko," zazubím se a pomůžu jí na nohy. Její nervozita je teď, když se dotkla ledu, víc než hmatatelná. Okamžitě se chytne mantinelu, aby neskončila na zadku. „Chytni se mě," pobídnu ji a natáhnu k ní obě ruce.
Ona si je prohlédne a pak se pomalu, váhavě, odlepí od mantinelu. Nejdřív se mě chytne levou, a pak i pravou rukou.
„Já stojím!" zajásá.
„A teď budeš bruslit."
V očích se jí znovu mihne strach. Pomaličku pohnu nohama dozadu a opatrně si ji přitáhnu k sobě. Když nic nenamítá, udělám to znovu a pak ještě párkrát. Dlaně mi přímo drtí, hledí si pod nohy, ale na tváři už má úsměv, když vidí, že bruslí.
Objedu s ní celé kluziště a když se ocitneme zase na začátku, konečně zhluboka vydechne. Vzhlédne ke mně a její široký úsměv mě zahřeje u srdce. „Tak co, bylo to tak hrozný?"
„Ani ne," zavrtí hlavou.
„Takže to teď zkusíš sama?"
„To ne!"
„Tak si to ještě jednou pomalu objedeme a pak uvidíme, dobře?"
Lydie přikývne, a tak se pomalu vydáme na cestu.

Nakonec to společněobjedeme ještě třikrát, než se konečně odhodlá zkusit si to sama. „Pojď, já těchytnu kolem pasu a pojedeme vedle sebe. Co ty na to?"
Lydie rozpačitě přikývne. Položím jí dlaň na záda a ona se pevně chytí mojí levéruky. „Připravená?"
Lydie pohne pravou nohou dopředu, čímž mi odpoví. Po pár vteřinách se dá říct,že fakt bruslí. Ruku mi sice drtí čím dál pevněji, ale mně to nevadí. Vlastněsi to dost užívám.
„Dobrý?"
„Paráda," ujistí mě rozzářeně. Opatrně zrychlí tempo a pak už celkem jistěbruslí vpřed.
Když dojedeme zpátky na začátek, Lydie s úsměvem vykročí z ledu akecne si na lavičku. „To bylo dost slušný," pochválím ji.
„Slušný? Byla to paráda! Copak jsi to neviděl? Já bruslila!"
Její upřímné nadšení mi kouzlí úsměv na tváři. Upřímně mě to ale docela děsí.Posadím se vedle ní a poplácám ji po stehně.
„Byla jsi skvělá, Sedmikrásko."
„Díky," uculí se. „I za to, žes mě sem vzal a že jsem díky tobě překonalastrach."
„Rádo se stalo," uculím se.
„Tak kdy vyjedeme na ranč?"
Tentokrát zaplaví nervozita mě. „A fakt je to nutný?"
„To si piš, že je to nutný. Věř mi, bude se ti to líbit."
„Hmm," ucedím pochybovačně. „Co příští víkend? Tuhle sobotu je u Matta párty,takže se tam musím aspoň ukázat."
„Bezva, příští víkend by to šlo. Stejně to musím domluvit u rodičů, takže se minějakej čas navíc bude hodit."
„Jaký jsou tví rodiče?"
Lydie na mě pohlédne oříškovýma očima a pokrčí rameny. „Oba jsou dostextrovertní, mají rádi lidi. Nemusíš se jich bát, v klidu," ujistí mě.
„A nevědí o tom mým nepřátelství s Bradem? Nebudu jim kvůli tomu vadit?"
Lydie zavrtí hlavou. „Brácha tyhle věci s rodičema neřeší. Navíc když těpředstavím jako svýho kamaráda, budou vědět, že musíš být fajn. Já se totižs nikým blbým nekámoším," mrkne na mě. „Uvidíš, budeš se jim líbit."