Zůstaň

42. KAPITOLA

HUNTER

„Máš průser?" posmívá se mi Matt, když se vrátím zpátky dovnitř. Já ho naprosto ignoruju a radši dojdu k baru, kde si poručím dvojitého panáka. Barman mi ho nalije a já ho vypiju na jeden náraz. Na bar položím peníze na útratu a když se pokusím odejít, Matt mě zastaví. „Kam jdeš, člověče? Máš tu holku."
A v tom na mě přijde totální zával upřímnosti. „Víš co, Matte? Už mě tohle nebaví. Tohle tvoje kurvení se a zahánění nudy z holkama, co jsou ti u prdele. Fakt nechápu, proč jsem se zrovna tobě snažil dokázat, že jsem se nezměnil. Změnil jsem se a jo, zamiloval jsem se do Lydie. A víš proč? Protože na rozdíl od tebe to není afektovaná sobecká kráva, co se kurví s každým druhým a každej večer leží vožralá na nějaký zkurvený párty."
Matt se tváří, jako by ho právě přejel vlak. Myslím, že tenhle výlev bylo to poslední, co by čekal. Nechám ho tam stát naprosto zaskočenýho a radši se dekuju. Zavolám si taxíka a když za deset minut dorazí, zadám mu Lydiinu adresu.
Před jejím domem chlápkovi s knírkem poděkuju, vložím mu do ruky prachy a se štěstím doběhnu paní, co akorát vychází z domu. Myslím, že kdybych se díky ní nedostal dovnitř, Lydie by mi neotevřela.
Po dvou vyběhnu schody k jejímu bytu a zazvoním. „Lydie!" Kupodivu se dveře otevřou téměř hned. Nestojí v nich ale Lydie, nýbrž Brad. Hned si všimnu mražený zeleniny, co si tiskne ke zraněnému zápěstí. V tom mě zabolí nos, který mi svou pravačkou málem zlomil. „Co tu chceš?" prskne.
„Chci s ní mluvit."
„Jak se vůbec opovažuješ sem ještě po tom všem páchnout? Já věděl, že seš grázl, ale že až takovej? Když mi řekla, že se do tebe zamilovala, nechápal jsem to. Nechápal jsem, jak tak hodnej člověk může milovat někoho tak zkaženýho. Myslel jsem, že na tobě musí bejt něco dobrýho, protože jinak by na tebe měla stejnej názor jako já. Jenže teď? Teď už jsem si jistej, že tvoje kreténost nezná mezí. A teď vypadni."
Má pravdu. Jsem zkaženej. Jenže tohle nebyla moje vina a já potřebuju, aby to věděla. „Nech mě s ní promluvit, Brade. Musím jí to vysvětlit."
„Já..."
„Pusť ho dál," ozve se náhle její hlas. A za vteřinku se objeví v teplákových kraťasech a bílém tričku ve dveřích. Oči má zarudlé, takže hádám, že brečela.
„Nemusíš s ním mluvit," namítne Brad, ale Lydie si stojí za svým.
„Musím s ním mluvit."
Brad mě probodne nenávistným pohledem, ale sestru poslechne. Odstoupí od dveří a těžkým krokem dojde do obýváku, odkud zaslechnu Nořin hlas.
„Pojď," pobídne mě Lydie. Následuju ji do jejího pokoje.
„Lydie, já..."
„Nechci nic slyšet, Huntere. Nechci slyšet žádný výmluvy ani vymyšlený důvody.Chci ti jen říct, že po zítřejší poslední zkoušce odjíždím na nějakou dobu za rodičema. Nevím, jak dlouho tam budu, ale momentálně nemůžu a ani nechci být jinde."
„Já ji nechtěl líbat," vyhrknu ze sebe. „Vrhla se na mě, ale než jsem ji stihl odstrčit, přišli jste vy tři. Přísahám bohu, že jsem ji nechtěl líbat, Sedmikrásko."
Při vyslovení tý přezdívky se jí obličej stáhne v bolestné křeči. Poznám, že se snaží nebrečet. Udělám dva kroky k ní, ale když se ji pokusím obejmout, odtáhne se. „Tak proč jsi s ní tancoval? Proč jsi tam s ní vůbec chodil?"
„Matt mě k tomu donutil. Chtěl jsem mu dokázat, že..."
V ten moment strnu. Vím, že pokud to dopovím, odeženu ji ještě víc.
„Že co?" naléhá.
„Že do tebe nejsem blázen."
Tentokrát už slzy neudrží. Valí se jí po tvářích, jedna za druhou. „Já tě nechápu," vzlykne.
„A myslíš, že já sebe jo? Co jsem tě poznal, je ze mě naprosto jinej člověk, Lydie. Nevyznám se v sobě."
„Mohls o tom se mnou mluvit... mohls mi vysvětlit, jaký to pro tebe je. Ty ses ale rozhodl dokazovat svýmu nejlepšímu kámošovi, že seš pořád ten starej Hunter. A pak ses líbal s tou holkou."
„Já se s ní nelíbal!" trvám si na svém. „Ona se na mě vrhla a já se ji snažil odstrčit."
„Ale na tom vůbec nezáleží, copak to nechápeš? Každej jsme prostě jinej, Huntere. Doufala jsem, že ses změnil. Žes změnil ten svůj postoj vůči vztahům, ale toho ty prostě nejsi schopnej."
„Já..."
„Uvidíme se, Huntere."
„Lydie, prosím," žadoním, ale ona jen neústupně zavrtí hlavou.
„Srovnej si v hlavě, co chceš. Až se vrátím, třeba si o tom promluvíme."
„Ale já..."
„Sbohem, Huntere."