Zůstaň

3. KAPITOLA

LYDIE

Jakmile vejdu do obrovského cihlového domu s hlasitou muzikou, dojde mi,proč tak nesnáším tyhle večírky. Všichni akorát chlastají, každej s každým se líbá a já se nudím k smrti. Nechápu, jak se k tomu vždycky můžunechat přemluvit.
„Chceš pivo?" nabídne mi můj starší brácha Brad. Brad je kapitán a zároveň nejlepší hráč basketbalistů na naší univerzitě.
„Asi si dám jenom vodu."
„Vodu?" zasměje se Nora. „Jedno pivo tě nezabije."
„Fajn," protočím očima, „tak jedno pivo."
Brad přikývne a s kámošema se odebere do kuchyně. Když se otočím, abych se nějak zabavila s Norou, ona už je pryč. Typický.
Rozhlédnu se kolem, ale nezahlédnu nikoho, s kým bych si chtěla povídat.Upoutá mě dlouhá fronta na záchod, která mi připomene, že bych si taky potřebovala odskočit, ale z představy, že stojím v té frontě, se mi zamotá hlava. Rozhodnu se vyjít nahoru, kde obvykle bývá koupelna prázdnější.Proderu se přes líbající se páry na schodech až nahoru, kde je naštěstí větší klid. Zahlédnu otevřené dveře do koupelny a rychle do ní vběhnu. Záchod působí čistě, takže se ani neštítím na něj posadit.
Po pár minutách vyjdu ven, abych se vrátila do toho hluku. Zavřu dveře a když se otočím, málem vrazím do vysokého kluka.
„Páni, ty si nedáš pokoj."
„Podruhé v jeden den," usměju se.
„Potřetí už bych tě vážně musel zažalovat," pohrozí mi se vztyčeným ukazováčkem.
„Tak to abych si sehnala dobrýho právníka," zazubím se.
„Já jsem..."
„Hunter Black," dodám za něj.
„Takže ty víš, kdo jsem?"
„A ty se divíš? Jsi docela populární," uchechtnu se.
„Ráno jsi nevypadala, že bys mě znala," podotkne.
„A z čeho jsi tak usoudil? Že jsem se po tobě nezačala plazit?" zasměju se.
„No... vlastně jo."
„Ani mě to nepřekvapuje," odvětím pobaveně. „Vím, že jsi na pozornost zvyklej."
„To ty asi taky, když jsi ségra kapitána basketbalistů."
Přehodím si vlasy na stranu a uculím se. „Takže ty taky víš, kdo jsem."
„Ráno jsem to nevěděl," pokrčí rameny. „Až teď mi to bylo řečeno, když jsi přišla v jejich závěsu."
„Takže ty ani nevíš, kdo je ségra tvýho největšího nepřítele?" divím se.
„Vím, že má ségru, ale nic jinýho jsem o tobě nevěděl. Na veřejnosti nejsi moc vidět."
Chápavě přikývnu. „Držím si co největší odstup, abych se od těch vašich záležitostí distancovala."
„To se nedivím," přitaká.
„No, já už musím dolů," oznámím mu. „Zatím, Huntere Blacku."
„Zatím, Lydie Wilsonová."
Jeho sebevědomý úsměv je vážně magický. Nedivím se, že na něj holky letí.Seběhnu dolů a zahlédnu Brada, jak na mě mává červeným kelímkem. Protlačím se k němu a s úsměvem si od něj kelímek převezmu. „Kdes byla?" vyzvídá.
„Na záchodě. Tady dole je hrozná fronta." Jsem ráda, že mu lžu jen částečně.S Bradem máme skvělý vztah a nerada mu lžu.
„Tady jsi, už jsem tě hledala," ozve se po pár minutách hlas mojí spolubydlící,která se k nám přidá.
„Ty mě? To ty ses vypařila bůhvíkam," zasměju se.
„Potkala jsem jednoho týpka, se kterým jsem si nedávno užila. Říkal, že se chystá jedna hra," zatleská nadšeně.
„Hra?" vyděsím se. „Jestli to bude zase něco s líbáním nebo povídáním pravdy či plněním úkolů, tak jdu od toho. To mi stačilo jednou," ušklíbnu se.
„Tentokrát by to mělo být něco úplně jinýho," ujistí mě.
Ráda bych řekla, že mě to uklidnilo, ale to bych lhala. Tyhle párty hry nikdy nepatřily k mým oblíbeným aktivitám.
„Pojďte," pobídne nás Brad a zatáhne nás k červenému gauči u skleněného stolku. Posadím – nebo se spíš vmáčknu do rohu vedle Bradova spoluhráče a odložím kelímek s pivem, které mi dneska nějak nejede, na stůl.
Po chvíli se ztiší hudba a kluk, kterému to tady patří a ve kterém poznám jednoho z hokejistů, zatleská rukama. Stoupne si na stůl kousek od toho našeho a nadšeně se zazubí. „S klukama jsme přemýšleli, jak bychom mohli tuhle párty trochu ozvláštnit, ale zároveň jsme nechtěli pořád ty samý hry, co se tu hrajou už od vzniku večírků, jako pravda a úkol nebo tak. No a pak někdo přišel s nápadem, že bychom se mohli rozdělit do smíšených dvojic a každá dvojice by si z klobouku vytáhla papírek s názvem písničky, kterou by se za deset minut naučili a pak by nám ji zazpívali."
Domem se ozve hlasité jásání. Všichni jsou zjevně tak nalití, že jim je jedno,že se zpíváním přede všema totálně ztrapní.
„Pravidlo je jen jedno: Ta dvojice musí být smíšená, ať je to zábavnější,"zazubí se. Všichni se okamžitě začnou dělit do dvojic. Srdce mi buší jako splašené, protože Brad někam zmizel a já nemám být s kým ve dvojici. Všude je zmatek, a tak se srabácky rozhodnu utéct. Proderu se davem až skoro ke dveřím, když mě zastaví známý úsměv na tváři kluka, se kterým bych chtěla být ve dvojici snad úplně nejmíň ze všech.
„Tak co, Wilsonová. Budeš má dvojička?"