Zůstaň

2. KAPITOLA

HUNTER

Před očima vidím hvězdičky a hlava mě bolí od pádu. Slyším, že na mě někdomluví, ale zdá se to jako z příliš velké dálky.
Vzpamatuju se po pár minutách. Otevřu oči a uvidím nad sebou sedět tmavovlasouholku. V očích se jí zračí zděšení a strach.
„Panebože, není ti nic?" vyjekne. Pokusím se vstát, ale hned ucítím bolesthlavy. Chytnu se za čelo a pomalu se napřímím. Bolest hlavy téměř okamžitěopadne a já si tak můžu prohlédnout dívku, co přede mnou klečí. Normálně předemnou holky klečí z jinýho důvodu, než že se bojí, jestli nemám otřesmozku.
„To normálně vrážíš do lidí jako buldozér?" prohodím pobaveně.
Můj tón ji zjevně uklidní. „Pospíchala jsem na přednášku, jenže byla zácpa amoje spolubydlící si celou noc hlasitě užívala s nějakým blonďákem a já se vůbec nevyspala a taky jsem pospíchala na jednu..."
„Stop," utnu ji a ona na mě nechápavě vykulí oči. „Mluvíš moc rychle a já to nezvládám zpracovat."
„Promiň, to je jedna z mých nejpříšernějších vlastností," omluví se.„Takže jsi v pohodě?"
„Jo, dobrý," odvětím.
„A nemám třeba někoho zavolat nebo tak? Nešlehne to někde s tebou?"
„Ne ježíš, klídek," zasměju se a postavím se na nohy.
„Tak já už musím běžet, jdu pozdě na přednášku," pronese a s úsměvem serozeběhne dál do chodby.
„Počkej!" Brunetka se zastaví a otočí se čelem ke mně. „Ani neznám tvojejméno."
„To je dobře, aspoň mě nebudeš moct zažalovat," zazubí se a rozeběhne se pryč.
S úsměvem na tváři vyjdu ven a okamžitě mě zachvátí příval slunečního světla.Nasadím si sluneční brýle, hodím si přes rameno Nike tašku a zamířím do vedlejší budovy.
V šatně už sedí většina kluků. „Nazdar," pozdraví mě sborově.
„Kde jsi tak dlouho?" vyzvídá můj nejlepší kámoš Matt.
„Srazila mě jedna holka," odvětím popravdě.
Matt se zazubí. „Jo tak srazila."
„Tentokrát fakt srazila," zasměju se.
Převlíknu se do sportovního a když dorazí zbytek kluků a trenér, přesuneme sedo posilovny. Jako hokejista tu trávím většinu svýho času. Musím na sobě makat,pokud chci bejt dobrej. Což teda jsem už teď, ale tak vždycky je co zlepšovat.
S Mattem si zabereme běžící pásy, abychom se nejdřív trochu zahřáli.
„Dneska je ta párty bratrstva," podotkne Matt po pár minutách běhu.
„A?"
„Bude tam ta, co tě dneska..." naznačí uvozovky, „... srazila?"
„Ale ona mě fakt srazila. Pospíchala na přednášku a vrazila do dveří tak prudce, že mě srazila k zemi. Chvíli jsem myslel, že tam chcípnu."
„A bude tam?" vyzvídá.
„Netuším," zavrtím hlavou. „Ani nevím, jak se jmenuje."
„Ale ona určitě ví, jak se jmenuješ ty, a pokud je jako každá holkav kampusu, poletí po tobě jako včela na med," zazubí se.
„Říkal jsem ti, že chci to svoje děvkařský období omezit. Už mě nebaví spát s každou, co se namane."
„A to jako proč ne?" směje se. „Když jsi hokejista, holky se na tebe prostě lepí. Tak to bylo, je a taky bude. Proč se tomu bránit?" nechápe.
„Třeba chci něco víc, než si furt jen užívat," pokrčím rameny.
„To říkáš každej měsíc a stejně nakonec podlehneš."
Má pravdu. Jako hokejista jsem pro holky jako magnet. Lepí se na mě prakticky všude a pořád. Neříkám, že si to neužívám, ale občas bych byl rád, kdyby měviděly jako obyčejnýho kluka a ne jen jako hokejistu.
Po tréninku na ledě se spocenej odeberu do bytu, kterej sdílím se dvěma holkamaa jedním klukem. Odhodím tašku do pokoje, kterej už přetéká bordelem. Asi bych si měl fakt už uklidit.
„Zdárek," pozdraví mě Maggie s úsměvem. Zrzavé vlasy má stažené do culíku,ale pár pramínků jí padá do tváře.
„Jak to, že jsi doma? Myslel jsem, že budeš u Olivera."
„Přece jste měli trénink," zasměje se a odloží knížku, co doteď drželav ruce, na stůl. „Není ti něco?"
„Jen jsem utahanej, to je celý."
„Před chvílí jsem si vařila kafe, tak si dej," pobídne mě a já s chutí přikývnu. Maggie se posadí na barovou stoličku a sundá si brýle. „Slyšel jsi otý dnešní párty?"
„Mluví o tom celá škola."
„A jdeš tam?"
„Kluci by mě zabili, kdybych nešel," pokrčím rameny. „Proč?"
„Jen jsem myslela, jestli bys mě tam nehodil. Oliver má předtím nějakýzařizování a když už tam pojedeš, tak bys mohl být můj řidič," zazubí se.
„No jasně, proč ne," přikývnu. „Navíc Bree určitě bude taky chtít vzít."
„Kdo tu mluví o Bree?" ozve se náhle ženský hlas od dveří. Nechápu, jak můžebýt ta holka tak tichá.
„Říkal jsem, že určitě budeš taky chtít vzít na tu párty."
Bree se zazubí a přikývne. „To máš recht."
„Ráno jsem měla volno, tak jsem zajela nakoupit," oznámí mi Maggie, když seBree zavře v pokoji.
„Koupilas mi chipsy?"
„Chilli limetka, přesně jak máš rád," přisvědčí. Nadšeně ji obejmu a otevřuskříňku nad linkou. Vyndám obří balík chipsů a už z toho šustění, které pytlík při otevírání vydává, se mi seběhnou všechny sliny. Nacpu si pusu plnouhrstí chipsů, což Maggie rozesměje. „Teda ty jsi nenasytnej."
„Když jde o chipsy, tak vždycky."
To domů dorazí i Marcus a jakmile mě spatří s pytlem chipsů v ruce,rozeběhne se ke svojí skříňce. Otevře ji a vyndá pytel svých nejoblíbenějších lupínků. „Já tě miluju," pronese k Maggie a rozmačká ji v objetí.V jeho svalnatém těle se úplně ztrácí.
„Co bych pro vás, kluci, neudělala," zachechtá se a postaví si vodu na čaj.
„Miluju tvoje auto," vydechne Bree o čtyři hodiny později, když se posadí na zadní sedačku. „Tady by se dalo dělat tolik čuňačinek."
„Radši si ani nepředstavuju, jaký máš na mysli," zasměje se Maggie a připoutá svoje útlé tělo k sedačce.
Maggie s Bree jsou každá úplně jiná. Maggie je intelektuálka, která si krátí čas čtením zamilovaných románů a pitím nejrůznějších čajů. Stará se o nás všechny jako mamka, kterou ale zároveň nikdo jako mamku nebere. Je vtipná, krásná a vždycky a pro každého najde dobré slovo.
Bree je oproti tomu rozpustilá, ráda se baví na večírcích, spí s každým druhým klukem, který se jí zalíbí, a stejně jako Maggie je zábavná a ani na ni se nedívá nejhůř.
Obě jsou to skvělý holky a dá se říct jediný holky, co mě berou jako normálního kluka. Ne jako hokejistu, se kterým by si to rozdaly. To na nich mám rád asi nejvíc. Nikdy jsem je neviděl jako holky, které by se mi měly líbit, ale spíš jako nejlepší kámošky. Moje jediné kámošky.
Když dorazíme na místo, večírek už je v plném proudu. Maggie hned odběhne k Oliverovi, který ji láskyplně políbí, a Bree zmizí někde v davu. Na druhém konci místnosti, která je plná hlasitých lidí, dunící hudby a červených kelímků všude po zemi, zahlédnu Matta a celý náš tým. Pozdravím se s nimi ťuknutím pěstí. Matt mi podá červený kelímek, který ale odmítnu, jelikož dneska tu jsem jako řidič. Proderu se davem do kuchyně, kde si vezmu čistý kelímek a naliju si do něj vodu. Je to trochu smutný pít vodu, když všichni ostatní pijí pivo, ale mně to ani tolik nevadí. Nejsem zrovna ten typ, co by se neustále jen ožíral.
„No skvělý," zabručí Matt.
„Co je?"
Matt kývne hlavou k hlavním dveřím. Otočím se k nim a zahlédnu naše úhlavní nepřátele – basketbalisty.
Naše univerzita je známá skvělým týmem hokejistů a skvělým týmem basketbalistů.Jenže jak už to tak bývá, stejně jako my chceme být lepší než oni, oni chtějí být lepší než my. A to neznačí nic než nekončící rivalitu.
Nadechnu se, abych něco řekl, když si v jejich závěsu všimnu potrhlé brunetky s čarovným úsměvem, která mě ráno srazila k zemi. „To je ona," šeptnu k Mattovi.
„Řekni, že myslíš tu blondýnu."
„Myslím tu tmavovlásku."
Matt zoufale zavrtí hlavou. „To je Lydie Wilsonová."
Okamžitě po něm střelím pohledem. „Wilsonová? Jako od Brada Wilsona?"
„Přesně od toho," přisvědčí.
Takže ta holka, která mě ráno srazila k zemi, je sestra mýho úhlavního nepřítele?