Zůstaň

35. KAPITOLA

LYDIE

„Vypadáto, že si celkem rozumí," prohodí táta, když si všimne Huntera, jak vesele klábosí se strejdou Billem a tetou Rose. Hledím na něj, pozoruju jeho úsměv a jeho upřímné zajímání se o to, co říkají. Vůbec v něm nevidím toho Huntera Blacka, co jsem znala před rokem. To byl jen úlisný děvkař, co chrápal s každou, co se mu zrovna připletla do cesty. Co se zajímal jen o sebe a o to, aby byl nejlepší hokejista na planetě. O což se teda zajímá i teď, ale ve všem ostatním se naprosto změnil. Už nevymetá každou party, nespí s každou druhou a nezajímá se jen o sebe. Zajímá se o lidi, co zrovna poznal. O moje příbuzné. O příbuzné svojí nejlepší kámošky.
Vlastně teď už holky, co ho políbila. Nevím, proč jsem to udělala. Ale i když bych hrozně chtěla, nelituju toho. Všechno v mém těle mi říká, že to byla správná věc.
Ale co když to byla chyba?
Co když to zničí všechno, co mezi námi kdy bylo?
„Jídlo je hotové!" ohlásí táta a všichni nadšeně zatleskají. Před grilem se rychle utvoří fronta, ale já si naštěstí stihnu ukrást tři kousky masa pro sebe. A pro Huntera, který ke mně hned přiskočí. „Vezmi i pár brambor," zaprosí a já mileráda poslechnu. Posadíme se ke stolu vedle sebe a pustíme se do jídla.
Zanedlouho už je plný stůl a všichni si vesele povídají. Já se do diskuze moc nezapojuju, jelikož mám plnou hlavu toho polibku. Já vím, nemám to moc s čím srovnávat, ale tohle bylo prostě božský. Naprosto nadpozemský. A já pokaždé, co se o mě teď Hunter jen lehce otře nohou nebo rukou, celá vzplanu. Je to zničující, ale zároveň neskutečně příjemné.
Po jídle si všichni ještě chvíli povídají a pak taťka pustí hudbu. A to jsem se přesně modlila, aby neudělal. Všichni se totiž okamžitě zvednou, najdou si své manžely a manželky a dají se do tance. Normálně to mám ráda, jelikož tančím buď s Bradem nebo s tátou, ale teď je to extrémně trapný a mě nemá kdo zachránit. Hunter si s tím ale moc hlavu neláme. „Bylo by trapný, kdybychom netancovali," pokrčí rameny. Nasadí úsměv, který ve mně probouzí něco, o čem jsem nikdy netušila, že ve mně je. Nervózně přikývnu a Hunter mi pomůže na nohy. Bok po boku, ruku v ruce dojdeme na improvizovaný parket. Kousek od nás zahlédnu mamku, jak s láskyplným výrazem tančí s tátou. Jejich vztah jsem jim vždycky záviděla. A teď, když hledím Hunterovi do očí s vědomím, že s ním nikdy nic takového nezažiju, je to ještě horší. „Já musím pryč," šeptnu a pokusím se zaplašit slzy. Pustím ho a rychle zmizím do domu, kde vyběhnu nahoru a zavřu se u sebe v pokoji. Když do nich ale za vteřinku vtrhne Hunter, proklínám rodiče, že pořídili dveře, co se nedají zamknout. „Lydie, já..."
„Já už nemůžu, Huntere."
„Co nemůžeš?"
„Nemůžu se s tebou dál přátelit. Ne po té puse."
„Ale..."
„Nikdy jsem tě neměla políbit, já vím, ale nelituju toho. Nelituju toho, že jsem do tebe tenkrát vrazila ve škole. Nelituju toho, že jsme se potkali na té party a že jsme spolu zpívali tu písničku. Nelituju téhle naší dohody o překonání strachu, ani toho, že jsme se dohodli na společným chození do posilovny. Nelituju žádnýho slova, co jsem ti kdy řekla, ani žádný chvíle, co jsme spolu strávili. A už vůbec nelituju toho, že jsem se do tebe zamilovala."
Hunter na mě zírá jako na ducha. „Jo, Huntere, zamilovala jsem se do tebe. Můžeš se mi vysmát, že jsem stejná jako všechny ty zástupy holek, co jsou do tebe zblázněný. Můžeš si ze mě dělat srandu, že jsem se zamilovala do kluka, co mi byl ještě před rokem odpornej. Jenže je to prostě realita, chápeš? Já... miluju tě, Huntere. Už od úplnýho začátku."