Zůstaň

32. KAPITOLA

HUNTER

„Huntere, to je můj táta. Tati, to je Hunter," představí nás Lydie.
„Těší mě, Huntere."
„Mě taky, pane Wilsone."
„Pojďte na oběd," zavolá na nás ze dveří Evelyn. Pan Wilson se téměř rozeběhne za svou ženou, kterou láskyplně políbí. Pohlédnu na Lydii, která v tu chvíli úplně září. Jemně ji pohladím po zádech a ona mi věnuje široký úsměv.
„Tak, Huntere, pověz nám něco o svojí rodině," zeptá se mě pan Wilson, když se posadíme k obědu – pečené kachně se zelím.
„Žijí v Los Angeles. Mám mladší sestru Olivii, ta studuje poslední ročník střední školy. Máma je typická žena v domácnosti, ale dřív bývala realitní agentka. A můj otec taky dřív hrál hokej, ale kvůli zranění s tím musel přestat. Dneska trénuje tamní tým."
„Nejmenoval se tvůj táta Christopher Black?"
„Správně," přikývnu. Lydiin táta se úplně rozzáří.
„Tak toho známe! Viď, Evelyn? Sledovali jsme každý jeho zápas!"
„Vážně? Lydie se nezmínila, že jste fanoušci hokeje."
„To je tím, že oficiálně fandíme hlavně basketbalu. Na střední jsem ho hrával, teď ho hraje i Brad a všichni naši přátelé jsou fanoušci basketbalu. Hokeji fandíme tak nějak tajně," zasměje se.
To napětí, které mě celou dobu svazovalo, jako by najednou úplně zmizelo. Fakt, že Lydiini rodiče fandí hokeji a že ještě k tomu znají mého tátu, mi dává plusové body.
Lydie mi se spokojeným úsměvem stiskne stehno. Nenápadně sesunu ruku ze stolu a její dlaň stisknu. Jemně, s láskou.

„Děkuju za oběd, Evelyn," poděkuju. „Bylo to výborné."
Lydiina mamka se na mě vděčně usměje.
„Pojď, ukážu ti tvůj pokoj," oznámí mi Lydie. Ještě jsme si nestihli vzít ani věci z auta, takže tam zamíříme jako první.
„Šlo to dobře, že jo?"
Lydie přikývne. „Říkala jsem ti, že si tě oblíbí."
„Proč jsi mi neřekla, že tví rodiče fandí hokeji? To bych byl mnohem míň nervózní."
„Nechtěla jsem ti to tak usnadňovat," mrkne na mě spiklenecky.
Vezmu si z kufru tašku a rovnou vezmu i tu její. „Jednou se budeš smažit v pekle, Lydie Wilsonová."
Lydie se zazubí. Zavede mě k dřevěnému schodišti, po kterém vyjdeme do prvního patra. „Tady je koupelna," ukáže na první dveře vlevo. „Rodiče mají koupelnu na opačném konci, takže tuhle máme s Bradem vždycky pro sebe."
Kráčíme chodbou dál a zastavíme se u úplně posledních dveří napravo. „Tady je můj pokoj."
Otevře dveře a já si jako první všimnu obří postele s vysokou matrací a čerstvě vypranými peřinami. Na zdech visí obrázky květin a koní, na dřevěném stole stojí dvě fotografie – jedna, kde je Lydie s Bradem, a druhá, kde jsou i s rodiči. Pokoj je útulný, ale přesto prostorný. Vedle postele je velké okno se sedacím prostorem. „Tady jsem sedávala, když mi bylo smutno nebo jsem jen potřebovala přemýšlet. Vlastně jsem tu trávila nejvíc času, když nepočítám stáje."
Položím její tašku do rohu a posadím se na již zmiňovaný sedací prostor k oknu. Okno otevřu a naskytne se mi výhled na stáj, obrovskou louku a v dálce i na rybník.
Lydie se posadí vedle mě. „Jsem ráda, že jsme tu spolu."
„Já taky, Sedmikrásko."