Zůstaň

23. KAPITOLA

LYDIE

„Lydie?" ozve se za mnou. Otočím se a spatřím Maggie.
„Co jsi slyšela?"
Maggie si povzdychne a pevně mě obejme. „Je zmatenej. Sám neví, co chce."
„Ničí mě, když se na mě zlomí."
„Jeho taky, věř mi," pokrčí rameny. „Pojď, jdeme dovnitř," pousměje se.
S povzdechem ji následuju ke vchodu, kde si vystojíme dlouhou frontu. Posadíme se do prostřední řady, odkud máme skvělý výhled na celé kluziště. Sál už se plní lidmi a jak to tak vypadá, dneska bude narváno.
„Kurva!" nadává Maggie, když Southdale vstřelí branku a třetí třetina tak skončí vyrovnaně.
„Takže tím to končí nebo jak?" ptám se zmateně.
Maggie zavrtí hlavou. „Teď bude asi pět minut pauza a pak se jde do prodloužení. Pokud během toho nikdo nedá gól, budou nájezdy."
Nikdy bych to neřekla, ale musím uznat, že mě to vlastně dost baví. Celou dobu jsem byla nervózní a jásala, když někdo z našeho týmu dal gól. Sice nerozumím pojmům jako offside nebo zakázané uvolnění, ale i přesto je to fakt napínavý.
Vytáhnu si ze zadní kapsy telefon, vyhledám Hunterovo číslo a odešlu mu krátkou, ale výstižnou zprávu.
Lydie: Věřím ti.
Nevím, jestli si ji přečte, ale i kdyby ne, mám dobrý pocit, že po zápase zjistí, že jsem na něj myslela.
Jak zjistím na obrazovce, prodloužení trvá deset minut. Maggie mi ale řekla, že prý občas trvá jen pět minut, že to je různé. Na ledě se objeví pět hráčů z každého týmu a když rozhodčí spustí puk na led, prodloužení začne.
Hned po dvou minutách se jeden z našeho týmu dostane do skvělé šance, ale brankář Southdale puk chytí do rukavice, které, jak jsem se dozvěděla, se říká lapačka.
Soupeřův tým se taky dostane do několika dobrých šancí, ale naštěstí je nepromění.
Prodloužení tak zůstane bez gólu, tudíž se přistoupí k nájezdům. „Trenér teď bude muset vybrat, kdo pojede. Podle mě vybere Dylana a Huntera, toho třetího nevím."
Ukáže se, že měla pravdu. Jako první jede soupeř, který naštěstí gól nedá. Jako první z našich jede Dylan, který se, hádám, Maggie dost líbí, jelikož když se puk na jeho hokejce dostane za záda soupeřova brankáře, nadšeně píská a poskakuje.
Jako další jede soupeř, který ale bohužel dá gól taky.
Další dva nájezdy jsou neúspěšné. Jako úplně poslední hráč, který má šanci vyhrát zápas, je Hunter. Pokud to Hunter trefí, náš tým vyhrál. Pokud ne, jede se další nájezd.
Hunter sebevědomě vjede na led a těsně předtím, než se rozjede proti brankáři, se podívá směrem do publika. Dívá se mým směrem, však kvůli helmě nevím určitě, jestli mě vidí. Pak už si ale vezme puk a těsně před brankářem přímočaře vystřelí do brány. Puk se dostane brankáři mezi nohy, prosviští do sítě rychlostí blesku a celá naše tribuna se zvedne. Já samozřejmě s nimi. S Maggie jásáme a užíváme si ten adrenalin z výhry.
Hunter si plácne se všemi spoluhráči a pak skočí zpátky na střídačku.

Lidé se pomalu začnou odebírat k východu. „Pojď," pobídne mě Maggie. Následuju ji až ven před stadion, kde se posadíme na lavičku. „Za chvíli tu bude," ujistí mě.
Dlaně se mi potí nervozitou. Otřu si je do kraťasů a hypnotizuju vchod.
Dveře se otevřou až za další půl hodinu. Kluci si vesele vykládají, poplácávají se po zádech a pyšně se nazývají jedničkami. Taky mají proč, dneska jim to fakt šlo.
Maggie beze slova vyskočí na nohy a doběhne k Dylanovi, který ji přátelsky obejme. Oliver, který si je měří nenávistným pohledem, naštěstí nic neudělá.
„Ty jsi pořád tady?" pronese náhle Hunter, který se zjeví přede mnou. Posadí se vedle mě a tváří se otočí ke mně. „Četl jsem tvou zprávu," pousměje se.
„Jako teď?"
„Před prodloužením."
„Fakt?" rozzářím se. A pak mě zčistajasna obejme. Pevně, vřele a láskyplně.
„Taky jsi mi chyběla, Sedmikrásko."