Zůstaň

27. KAPITOLA

LYDIE

„Je tohle vážně nutný?" zaúpí Hunter, když vejdeme už do pátého obchodu. Takhle to dopadá, když jdete na nákup s klukem, pomyslím si.
„Nemrmlej a radši mi řekni, který jsou hezčí." Strčím mu pod nos bílé šaty ke kolenům a černé šaty ke kotníkům. Hunter se na ty černé ale ani nepodívá.
„Rozhodně bílý."
„Máš rád bílou nebo co?" divím se. Rovnou zamířím ke kabinkám a Hunter mě následuje. Vlezu do první prázdné, kterou najdu.
„Spíš mám rád šaty, co na holce zvýrazní její přednosti," odvětí, když za sebou zatáhnu závěs. Významně protočím očima, což on naštěstí nemůže vidět.
Svléknu ze sebe po celém dni opocené oblečení, pověsím ho na háček a nasoukám se do šatů, které, přesně jak řekl Hunter, odhalují všechny mé křivky.
Pokusím se je stáhnout co nejníže, ale stejně nesahají ani do půli stehen. „No tak, Lydie. Nechci tu zapustit kořeny," křikne na mě Hunter netrpělivě.
Naposledy se prohlédnu v malém zrcadle uvnitř kabinky a pak se konečně rozhodnu vyjít ven. Hunter ke mně okamžitě stočí pohled. Přísahala bych, že polkl nasucho. „Páni," vydechne užasle. Pohlédnu na sebe ve velkém zrcadle a uculím se. Fakt mi to sluší.
„Děkuju," pousměju se. Zalezu zpátky do kabinky, převléknu se do svého oblečení, což není zrovna nejpříjemnější, jelikož už je vážně dost zpocené. Dneska je totiž asi tak milion stupňů.
„Zajdeme si na oběd?" navrhne Hunter, když zaplatím šaty.
„Rozhodně," přitakám. „Padám hlady."
Vyjedeme eskalátory do posledního patra a zamíříme do mekáče.
„Když tak tu počkej, já nám dojdu pro jídlo."
Souhlasně přikývnu a zaberu nám krajní stůl. Odložím si kupu nákupních tašek na židli vedle sebe a vytáhnu si z kapsy telefon, kde najdu zprávu od Marcuse.
Marcus: Co zajít zítra do tý pekárny? Už mám absťák po sladkým a příjemný společnosti :)
„Už se to nese," pronese Hunter s tácem plným jídla. Položí ho na mrňavej stolek a s úsměvem se posadí naproti mně. „Kdo píše?" zeptá se, když si všimne, jak pevně svírám telefon.
„Vlastně Marcus."
Hunter okamžitě zpozorní. Zvedne hlavu od jídla a pohledem se dožaduje detailů. „Nedávno mě pozval, jestli bych s ním nechtěla jít do jedný pekárny."
Hunter se vůbec netváří překvapeně. „Já o tom vlastně vím."
Nervózně si ukousnu půlku hranolky.
„Ptal se mě, jestli mi to nevadí," dodá.
Nějak nemůžu uvěřit svým uším. „On tě žádal o svolení pozvat mě na rande?"
„Přesně," přisvědčí. „Je to divný, že jo? Každej si myslí, že spolu něco máme."
„Trávíme spolu hodně času – to si většina lidí vyloží jako vztah."
Hunter mě probodne nejistým pohledem. „Vadí ti to?"
„Jako co?" nechápu.
„Že spolu trávíme tolik času."
Pohladím ho po hřbetu ruky a zavrtím hlavou. „Ráda s tebou trávím čas, Huntere," ujistím ho. „Vlastně jsi momentálně můj úplně nejoblíbenější člověk."

Ahoj! Omlouvám se, že včera nevyšla kapitola a dneska vychází jen takhle krátká, ale jak teď začala škola, musím každý den dohánět resty. Taky chci mít čas na kamarády, řeším nějaké osobní záležitosti a na psaní vůbec nemám čas.
Zároveň mi ale třeba dneska psaní moc pomohlo a přivedlo mě na jiné myšlenky. Občas bych si taky přála mít Huntera.
Děkuju, že čtete.