Zůstaň

19. KAPITOLA

LYDIE

Srdce mi buší jako o závod.
V puse mi vyschne.
A i když bych strašně chtěla, vůbec se nedokážu pohnout.
„Lydie?" Jeho nakřáplý hlas ve mně něco zlomí. Něco, o čem jsem neměla ani páru, že ve mně je.
Rychle se otočím a uteču z toho příšerného pokoje.
„Co se děje?" nechápe Maggie, která mi zavolala, abych ji odvezla domů. Říkala, že tu byl Oliver. Začal na ni dorážet, prý i klečel a prosil, aby mu odpustila. Ona ale nechtěla, což se mu nelíbilo. Kluci ho zpacifikovali a ona mi zavolala, jestli bych ji nemohla vyzvednout. A jelikož jsme se sblížily, souhlasila jsem. Navíc mě lákala představa, že uvidím Huntera. Jenže to, jak jsem ho viděla, se mi ale vůbec nelíbilo.
„Nenašla jsi ho?"
Rychle zavrtím hlavou. „Ne," zalžu.
„To neva, on se s někým sveze."
Přikývnu a rychlým krokem se dám na útěk. Maggie moje sprinterské tempo naštěstí nijak nekomentuje. Nevím, jak bych jí to vysvětlila.
„Děkuju, žes pro mě zajela. Jsi moc hodná," uculí se, když šlápnu na plyn.
„Bez problému," odvětím a vynutím ze sebe úsměv.
Pořád před sebou vidím ten obrázek. Hunter se dvěma holkama.
Hunter se dvěma nádhernýma holkama.
Všichni mi říkali, že si na něj mám dát pozor. Že je to děvkař, co jde s každou. Já namítala, že už takovej není. Že se změnil. Jenže po dnešku už vím, že jsem se nemohla víc splést.
„Nechceš jít na chvíli dál?" nabídne mi Maggie, ale já zavrtím hlavou.
„Vlastně už jsem docela unavená, takže radši pojedu domů."
„Tak třeba jindy?"
S úsměvem přikývnu. Maggie vyskočí z auta a zaleze do domu.
Já vyrazím domů, kde se pečlivě zamknu a zalezu si na gauči pod deku. Nora je přes noc u Brada, takže mám volný byt.
Proto se necítím tak špatně, když mi vyhrknou slzy. Vlastně ani nevím, proč brečím. Nechápu, proč mě to tak překvapilo. Lidi se nemění. Alespoň Hunter ne.
Jenže ten pohled... ten pohled byl to nejpříšernější, co jsem v poslední době viděla.
Vím, že jsme jen přátelé. Nechodíme spolu ani nic takovýho, ale zabolelo mě to. Pořád to bolí.
V tom se ozve bušení na dveře a já leknutím celá nadskočím.
„Lydie!" křikne Hunter. „Prosím, otevři mi. Chci ti to vysvětlit."
V očích se mi nahromadí další slzy.
Proč proboha furt bulím?!
Vždyť je to jen kámoš. Vlastně možná spíš známej. Já ani nevím, co vlastně je.
Proč to ale tak bolí?
Proč tak bolí fakt, že si to téměř rozdal se dvěma holkama najednou? Že si to vůbec s někým málem rozdal?
„Lydie!" křikne znovu.
Já ale nic neodpovím. Sedím na pohovce s koleny u brady a ani nedutám. Třeba to vzdá a odejde.
Mimoděk zabloudím ke včerejšímu večeru, kdy jsem se cítila tak neskonale šťastná. Kdy zpíval tu vtipnou písničku, kdy tančil, vrtěl zadkem a vypadal tak legračně. A přitom tak sexy.
„Lydie!"
Jak se na mě usmíval, když mě držel za boky. Když mě málem políbil. A jak se mi v tom okamžiku málem zastavilo srdce.
„Lydie, otevři, prosím!"
Ale pak se mi před očima znovu objeví obrázek tý holky, co ho líbala. A tý druhý, co mu jezdila po rozkroku. Úplně se mi z toho zvedne žaludek.
„Lydie!" křikne hlasitě a jak po chvíli zjistím taky naposledy.
Položím se na bok, zírám na vypnutou televizi a snažím se vytěsnit si ten hororový obrázek z hlavy.
Ani nevím, kdy usnu.

Probudím se z odpornou pachutí v puse. Slunce teprve vysvitává, takže bych řekla, že je tak pět až půl šestý. Vyhrabu se z pod deky, dojdu si na záchod a vyčistím si zuby, abych se té pachuti zbavila. Otevřu ledničku a zjistím, že je prázdná. Musím jít nakoupit, napadne mě.
Převléknu se do legín a mikiny s logem univerzity, nasadím si sluneční brýle, do telefonu zapojím sluchátka, do kapsy si strčím peněženku a otevřu dveře. V tom ale málem dostanu infarkt, když dovnitř zapadne Hunter, který se zřejmě opíral zády o dveře. A nejspíš jsem ho probudila, protože se tváří zmateně. Po vteřině se ale vzpamatuje.
„Ježíš, Lydie," zděsí se a vyskočí na nohy. „Já tu usnul."
Jeho míra překvapení mě rozesměje. „To už jsem si taky všimla."
Hunter se chytne za bolavou hlavu a nasadí přemýšlivý výraz. Řekla bych, že si snaží dát dohromady včerejší noc.
„Já na tebe bušil," pronese. Ani nevím, jestli mi to oznamuje nebo si to říká sám pro sebe.
„A tys mě nepustila dovnitř."
Vzhlédne ke mně a já si ho zase představím s těma dvěma holkama. Rychle zatřesu hlavou, abych se té představy zbavila.
„Byla jsem unavená a nechtělo se mi už nic řešit," odvětím odtažitě. Vyjdu ze dveří a pečlivě je za sebou zamknu. Seběhnu schody, když zase promluví.
„Tys mě viděla s těma holkama, že jo?"
Otočím se k němu a přikývnu. „Jo, viděla."
Hunter mě doběhne a pak mě následuje celou cestu až před dům.
„A naštvala ses."
„Nenaštvala, jen mě to překvapilo. Já... myslela jsem, že už tohle neděláš."
Hunter si povzdychne. „Taky že nedělám. To včera byl zkrat. Po dlouhý době jsem pil a nějak jsem to celý nezvládl."
Odemknu auto a posadím se za volant. Hunter si automaticky sedne vedle mě. „Ani se mi nepostavil."
„To se stává, když toho člověk moc vypije," pokrčím rameny. Otočím klíčkem v zapalování, šlápnu na plyn a rozjedu se do nejbližšího supermarketu.
„Fakt se za to stydím," šeptne po chvíli.
„Nemusíš se za to stydět," zavrtím hlavou. „Prostě takovej jsi."
„Ale já takovej nechci bejt, Lydie. Nechci bejt stejnej hajzl jako dřív." Na chvíli se odmlčí, vyhlídne z okýnka a když zaparkuju před obchodem, zase se na mě obrátí. „Ten výraz, který jsi měla ve tváři, když jsi mě včera viděla."
„A co s ním?" nechápu.
„Jako by mě probudil."