Zůstaň

45. KAPITOLA

LYDIE

Nechápu to. Proč se neozval? Jasně jsem mu napsala, že mi chybí. Tak proč nevolá? Proč nepíše?
Možná už mě vážně nechce. Možná už jsem tu moc dlouho a on ztratil zájem o to se snažit.
Pokud jo, jeho chyba. Nebudu se přece trápit kvůli někomu, kdo mi ani není schopnej odpovědět. Stačilo přece jen hloupý ‚ty mně taky' nebo ‚ty mně ne'. Všechno by bylo lepší než tohle ticho.
Napruženě seběhnu schody dolů, když mě máma zavolá na oběd. Ani vlastně nevím, jestli ve mně přebývá vztek nebo zklamání. Myslím, že trochu z obojího. Ale vlastně ani nejsem naštvaná na Huntera. Spíš se zlobím na sebe.
Proč se vždycky otevírám lidem, kterým bych neměla? Poprvé jsem se zamilovala do kluka, který se o mě jen vsadil. Člověk by řekl, že se z toho poučím, ale ne. Jsem prostě nenapravitelná.
Dřepnu si na židli a složím si nohy do tureckého sedu. „Děje se něco?" ptá se mamka při nandávání omáčky na talíř. Dneska máme kuře na paprice – jedno z mých nejoblíbenějších jídel a přesto na něj dneska vůbec nemám chuť.
„Jen nějak nemám náladu."
Mamka přikývne a naštěstí pro mě se víc nevyptává. „Dneska je nádherně," prohodí táta, který přiběhne zvenku. „Měla bys vzít Sněhurku na projížďku," navrhne mi, ale já jen neurčitě přikývnu. Dneska to totiž vidím jen na užírání se a povalování se v posteli.
Během oběda nevydám ani hlásku. Rodiče si zvesela vykládají o nějaké akci, co pořádají sousedi za týden, ale já je poslouchám jen tak na půl ucha. Jídla moc nesním, zato když mi v kapse pípne telefon, hbitě ho vyndám. Najdu tam ale jenom zprávu od Luka, jestli se odpoledne nesejdem. Krátce mu odvětím, že na to dneska nemám ani pomyšlení, a pak ho zase uklidím do kalhot.
„Vážně se nic neděje?" zeptá se mě mamka znova. Než stihnu zavrtět hlavou, pípne mi další zpráva. A srdce mi málem vyskočí z hrudi, když uvidím jméno odesílatele. Rozklapaně zprávu otevřu a přečtu si ta tři slova.
Hunter: Pojď ven, Sedmikrásko.
Hned mě napadne, jestli to není nějakej vtip. Třeba si ze mě jen střílí. Jenže srdce mi napoví, že tohle není vtip.
Zmateně pohlédnu na mámu, pak na tátu, a pak zase na mámu. A pak vyskočím tak rychle, že málem převrhnu židli, na které jsem seděla. Rozrazím dveře a v očích ucítím tlak, když ho spatřím. Opírá se o svoje obrovský auto. Má pro něj typický bílý tričko, černý kraťasy a kulatý sluneční brýle, který si sundá, když mě uvidí. Přeskočí nízký plot a já se mu rozeběhnu vstříc. Hunter roztáhne náruč a pevně mě v ní stiskne, když do ní vběhnu.
A v ten okamžik mi dojde, jak strašně moc mi vlastně chyběl. Skoro dva měsíce jsem ho neviděla a konečně zase cítit jeho mentolovou vůni, tisknout se k jeho pevné hrudi a moct se dotknout jeho rozcuchaných vlasů, je lepší, než bych čekala.
„Miluju tě, Sedmikrásko," pošeptá mi do vlasů. A teď už se rozbrečím. Tak moc jsem tohle potřebovala slyšet.
Přitisknu se na jeho rty v horoucím polibku, který můžu označit za nejlepší polibek v dějinách lidstva. No dobře, možná jen v dějinách mého a Hunterova života, ale to na tom nic nemění.
„Já tebe taky," odvětím stejně tiše. Hunter mi setře slzy z tváře a pak mě opět políbí. Teď už jemně a krátce.
Láskyplně.

Lidé se mění. Není to vždycky kvůli lásce, ale v hodně případech to kvůli ní je. Když se člověk zamiluje, musí se naučit dělat kompromisy, aby se dohodl s tím druhým. Stejně to funguje v rodině nebo v přátelství, ale v lásce obzvlášť.
Můj a Hunterův případ není výjimkou. Oba jsme se museli změnit, abychom našli společnou cestu.
Já, dřív holka, co miluje soukromí, knížky, školu a klid, se zamilovala do kluka, co vymetá jednu párty za druhou a neřeší nic než hokej. Říká se, že se protiklady přitahují, ale nikoho už nezajímá, co je potom. Protiklady se možná přitahují, ale jak to může fungovat dvěma naprosto odlišným osobnostem? Musejí dělat kompromisy. Musejí se přizpůsobit tomu druhému. Jinak by to nikdy nemohlo fungovat.
Hunter se kvůli mně změnil. Vzdal se svého děvkaření, už se nezajímá jen o hokej a stal se z něj fakt hodnej kluk. Kluk, co mě obejme, když to potřebuju.
A jestli jsem se změnila já? No jasně, že jo. Ono by to totiž ani jinak nešlo.
Důležitý ale je si uvědomit, že ty změny neděláte jen pro toho druhýho.
Děláte je i pro sebe.

A zítra se můžete těšit už na poslední kapitolu ☹️