Naděje | Stein27

38. část

Seděla jsem na sedačce, obklopena hromadou krabic, a nepřítomně zírala před sebe na zeď, kde visela má společná fotka s mamkou. Ticho přerušoval pouze občasný rámus, který dělala kočka, která si hrála s rolničkou.

Má hlava byla plná nejasností a pochybností, jestli dělám správnou věc. Prvně jsem si myslela, že je to jediné správné řešení téhle celé situace, ale přestávala jsem si tím být pomalu jistá. Čemu tím vůbec pomůžu? Vždyť je naprosto sobecké zdrhnout od všech problémů a všechno tu za sebou nechat.

Ne. Nesmím takhle přemýšlet. Už jsem se jednou rozhodla, nesmím teď měnit celé své plány. Zvlášť když už jsem téměř sbalena a řekla jsem to všem. A v ten moment mi to došlo. Já to neřekla všem. Dominik to stále nevěděl, pokud mu to teda Petr neřekl, což pochybuji.

Chvíli jsem váhala, než jsem do ruky vzala mobil a našla chat s jeho jménem. Přemýšlela jsem, jestli začít nějak zlehka, nebo to na něj vybalit hned.

Já: Niku? Co děláš?

Nakonec jsem zvolila jednodušší variantu, nenápadně zjistím, co dělá a budu doufat, že je velmi zaneprázdněný, abych mu to jen napsala a tím to haslo.
Nervózně jsem čekala na odpověď a čas jsem si krátila hráním si s prsty.

Dominik: Jsem s klukama, nic důležitého, proč?

Sakra, tak to nešlo podle plánu. Prostě to napíšu a budu doufat, že se mu sem nebude chtít jet jen kvůli toho, aby na mě mohl řvát.

Já: Musím ti říct něco důležitého. Teda ne říct, klidně ti to můžu napsat, o nic zas tak důležitého nejde.

Snažila jsem se to obkecat. Třeba to nakonec vezme úplně v klidu.

Dominik: O co jde?
Já: Stěhuju se do Francie.

Dobře, napsala jsem to. Zvládla jsem to, je to za mnou. Dívala jsem se mlčky na mobil a sledovala, jak se furt dokola ukazuje ikonka toho, jak Nik píše a zase to mizí. Nevěděla jsem, jakou reakci od něj čekat, ale on sám očividně nevěděl, jak na to má vůbec zareagovat.

Dominik: Kde jsi?

Odepsal konečně po nekonečně dlouhé minutě. Ale tuhle otázku jsem opravdu nečekala.

Já: Doma
Dominik: Opovaž se pohnout

Vykulila jsem na zprávu oči. Znamená to, že sem přijde? Teda to je celkem hloupá otázka, jasně že přijde. Začala jsem panikařit a z nervozity překračovat. Pak jsem si uvědomila, že napsal, ať se ani nehnu a zabrzdila. Došlo mi ale, jaká je pitomost, co to tu vyvádím.

Sedla jsem si zpět na pohovku a přemýšlela, co budu dělat, než se zde ukáže. Nakonec jsem se snažila se zabavit nepřítomným scrollováním sociálními sítěmi a tiktokem.

Po hodině a půl mě vyrušily silné rány na vchodové dveře, kvůli kterým jsem sebou leknutím škubla. Vždyť to byla teprve hodina a půl? Běžně trvá cesta do Brna přes dvě hodiny.

Zvedla jsem se na rozklepaná nohy a pomalu šla ke dveřím.

„Okamžitě otevři, Valentýno!" ozval se Nikův hlas za dveřmi a další bušení.

Dobře, tomuhle se už vyhnout nepůjde. Zvládnu to. Nějak ho uklidním, nějak mu to vysvětlím. S Petrem to přece taky šlo vcelku dobře... v rámci mezí.

Chytla jsem za kliku a pomalu otevřela. Tyčil se nade mnou Dominik s nakrčeným obočím a zuřivostí v očích, která přímo křičela. Beze slova jsme na sebe hleděli, ani jeden nebyl schopný jakéhokoliv slova. Nevěděla jsem ani co říct. Mám se mu to hned snažit vysvětlit? Nakonec jsem jen ustoupila stranou a dala mu tím najevo, ať jde dál. Na nic nečekal a přímo vběhl do obývacího pokoje, kde se podíval na krabice a rozházené věci.

„Tys to myslela vážně?" zeptal se mě, když se na mě otočil, stále naštvaný, ale teď se mu v tváři zračila i narůstající zoufalost. Nezmohla jsem se na slovo.

„Promiň," řekla jsem to jediné, co mě v ten moment napadlo. Za co jsem se vůbec omlouvala? Za to, že jsem mu to neřekla? Za to, že mu to říkám tak pozdě, pár dní před odletem? Nebo za to, že je tu všechny opouštím?

„Proč?" zeptal se a rozhodil zoufale rukama.
„Protože jsem sobec, co před problémy utíká, než aby je řešil," ironicky jsem se zasmála, i když mi do smíchu nikdy nebylo.

Podíval se na mě a pak si sedl na gauč. Opřel si ruce lokty o kolena a do dlaní složil hlavu. Hlasitě si povzdechl. Nevěděla jsem, co dělat, tak jsem si v tichosti sedla vedle něj a čekala, až promluví. Po chvíli ke mně zvedl pohled, ve kterém se teď zračil již i smutek.

„Na jak dlouho?"
„Budu tam studovat vysokou. Takže kolem pěti let," odpověděla jsem potichu. Nechtěla jsem to říct nahlas. Styděla jsem se. Jak jsem mohla být tak sobecká? Jak mi mohlo přijít jako dobrý nápad zdrhnout od všech na 5 let? Proboha vždyť pět let je zatím čtvrtka mého života.
„Ale proč? Proč bys to kurva dělala? Máš tady všechno! Celý tvůj život je tady a ty si jak největší sobec zdrhneš do prdele a necháš nás tu všechny!" začal mluvit klidně, ale postupně zvyšoval hlas, až na mě začal řvát.
„Ale však... Můžeme se občas vídat, vidíš to moc černě. Paříž je pěkná ne? Můžeš přijet... se všemi," snažila jsem se celou situaci zachránit. Snažila jsem se tím ale uklidnit spíše sebe než jeho.

Podíval se na mě a povzdechl si. Natáhl ke mně ruku a položil mi ji na tvář, kde mi lehce přejížděl palcem.

„Je to kvůli Petra?" zeptal se. Smutně jsem se na něj usmála a kývla hlavou. Byla to pravda. Ať jsem se snažila, jak jsem chtěla, nemohla jsem Petra pustit z hlavy. Ale zároveň jsme nemohli být spolu, protože to nefunguje. Třeba je to taky správný člověk, jen špatný doba. Nebo jsem si to alespoň snažila namluvit. Pravda byla taková, že jsem nerozuměla už ničemu.
„Dobře," řekl a odtáhl dlaň z mého obličeje. Chvíli nic neříkal a jen se díval před sebe.
„No, co se dá dělat... Ukrást tě a zamknout tě ve sklepě asi nemůžu, co?" snažil se situaci odlehčit vtipem. Oba jsme se tomu jen smutně zasmáli.
„V pondělí odlétám," řekla jsem do ticha. On sebou škubl a rychle se na mě podíval.
„Ale však to je zítra."
„Je no," řekla jsem a zvedla se z gauče. Odešla jsem do svého pokoje, kde jsem zvedla krabici s věcmi a odnesla ji Dominikovi.
„Dáš mu to?" zeptala jsem se s nadějí v hlavě. Nechtěla jsem se s ním už vidět, ale chtěla jsem, aby dostal zpět své věci. Dominik na mě jen kývl a převzal si ode mě krabici.

____________________________
Pokud jsou tam nějaké chyby, tak se omlouvám, je půl 2 ráno a nechce se mi to už znovu číst.

Taky mi prosím napište, jak byste chtěli, aby příběh skončil. Do konce zbývají 1-2 kapitoly. Já si sice ještě pamatuji cca, jak jsem to chtěla ukončit, ale zajímá mě váš názor, nemám problém to napsat nějak podle vás.