Naděje | Stein27

8. část

Dohodli jsme se, že se do domu konané akce dopravíme každý zvlášť, protože stejně každý bydlíme z jiné části města a bylo by to akorát komplikovanější. Neznala jsem tu část, kde to je, takže všechnu důvěru budu muset vložit do řidiče taxíku a adresy, kterou mi poslal před chvílí Alexandr.

Teď lituji, že jsem souhlasila, protože se mi nikam nechce. Sedím v posteli, již kompletně připravená. Vzala jsem si zelenou károvanou sukni s černým svetrem a černými silonkami. Své červené vlasy jsem si pracně vyžehlila, doufajíc, že to vydrží déle než pár sekund po tom, co vykročím ven. Na obličeji jsem si pouze více zvýraznila oči lehkými stíny a linkou. Po několika akcích jsem se naučila, že na rty se nevyplatí dávat více, než balzám, jelikož to skončí rozmazané po půlce obličeji.

Přemýšlím, jestli nezavolat, že je mi špatně nebo něco takového. Jenže za prvé, by mi to Sofie nevěřila a za druhé, chci ukázat světu, jak jsem se upravila, když už to trvalo přes hodinu. Podívala jsem se na hodiny, které ukazovaly blížící se devátou hodinu. Taxík tu měl být přesně v 9, takže jsem na sebe hodila riflovou bundu, do kapes nacpala všechny potřebné věci, takže to vypadalo, jako kdybych pašovala pět kil metamfetaminu. Ale co, radši budu chodit s plnými kapsami, než abych musela myslet ještě na to, že mám s sebou kabelku a nikde ji nezapomněla.

Pohladila jsem na rozloučenou kočku se psem a vydala se obývákem k chodbě.
„Kam jdeš?" zeptala se mamka.
„Sofie mě vytáhla na nějakou párty, prý to potřebuju. Nevím, kdy přijdu, možná ještě v noci, nebo u někoho přespím, tak nečekej a nestrachuj se, jo?" usmála jsem se na ni.
„Dobře, tak si to užij."

Byla jsem ráda za to, jaký vztah s mamkou mám i přes to, že se s ní vídám jen minimálně. Možná je to i právě důsledek toho, jak málo se vidíme, protože jsme rády za každou chvíli, co jsme spolu, tak se snažíme neznepříjemňovat to té druhé. Taky se asi cítí, že mě její nepřítomností zanedbává, proto mi nikdy nic nezakazovala a ve všem mě podporovala.

Obula jsem si tenisky a vyšla před vchod. Taxík měl samozřejmě zase zpoždění, takže jsem mrzla a snažila se zachránit vlasy před navlhnutím a zkroucením bundou, kterou jsem si přetáhla přes hlavu.

Když taxík konečně přijel, rychle jsem do něj vymrzlá skočila a nadiktovala mu požadovanou adresu. Nebylo to zrovna nejblíže od mého bytu, takže se jelo zhruba dvacet minut.

Z domu se ozývala hlasitá hudba, venku pobíhali lidé s kelímky, někteří už se váleli po zemi. V rohu u plotu se nějací kluci požduchovali a řvali. Kdybych nevěděla, že jsem v Brně, myslela bych si, že jsem na jedné z těch amerických párty, které znám jenom z filmů a seriálů.

Ani jsem se pořádně nezorientovala a už po mně skočila Sofie, Alex a Michal.
„No konečně! Jdeme to rozjet!" zakřičel nadšeně Michal. Já se jen zasmála nad dobrou náladou a nadšeností mých kamarádů.

Sofie mě táhla za ruku a u toho si radostně poskakovala. Zkušeně mě táhli do kuchyně, jako kdyby v tomhle domě už někdy byli, což je divné, protože na akce mě berou zásadně s sebou a já tu určitě nikdy nebyla. Mávla jsem nad tím imaginárně rukou a rozhodla jsem se, že dneska si to tu užiji za každou cenu.

Nalila jsem si do kelímku colu s jaggerem, zkušeně to zředila v poměru mým alkoholickým okem a vzápětí to ochutnala, abych se ujistila, že se mi mé kulinářské veledílo povedlo, a uznale pokývala hlavou jako gurmán. Musím se pochválit, protože tohle mi na rozdíl od ředění vodky rebullem jde.

„Musím si jít něco zařídit, hned jsem zpět, lidi," oznámil nám Michal.
„Čekej! Nejdeš zas kupovat nějaké drogy, že ne?" zeptala jsem se podezíravě.
„Za co mě máš, prosím tě?" zazubil se na mě a pokračoval: „jdu je prodávat."
Protočila jsem nad tím očima. To, že si občas něco dá, bych ještě zvládla přežít, protože vím, že to dělá jen na akcích, ale že už i prodává ostatním? Bojím se, aby se do toho nedostal nějak hlouběji.

Začala jsem do sebe lít obsah svého kelímku mezitím, co jsem pozorovala okolí. Bylo tu pár lidí, které znám ze školy, některé z jiných akcí a některé lidi jsem v životě neviděla. Přejížděla jsem očima po tvářích lidí, dokud se můj zrak nestřetl s Adamovým. Srdce mi začalo rychleji bušit a v žaludku se mi rozlil divný pocit, který zesílil ještě více, když se na mě usmál a zvedl dlaň a ledabyle mi mávnul. Nevěděla jsem, co dělat, moc často jsme do kontaktu nepřišli. Oplatila jsem mu pozdrav pouze pokřiveným úsměvem a náhle se mi vnukl nápad na dnešní noc. Díky alkoholu budu mít posilněné sebevědomí, čehož se musí využít. Tuhle noc je můj.

„Nad čím přemýšlíš?" zeptala se mě Sof a podívala se směrem, kterým jsem se dívala já.
„Ne, ani na to nemysli, Týno. Ser na něj, podívej se kolem sebe, kolik jiných kluků tu je."
„Však já na nic nemyslím, klid," zalhala jsem jí. Jen se na mě podívala, ale bylo mi jasné, že mi vůbec nevěří. Mezitím se však vrátil Michal, takže nestihla říct nic dalšího.
„Tak jo, jdeme tančit?"
Všichni jsme souhlasili. Rychle jsem to sebe kopla ještě dva panáky a vydala se za nimi.

Kroutili jsme se do rytmu hudby, občas jsem zatančila s nějakým klukem, ale kvůli neustálému odbíhání na další panáky, jsem dění kolem sebe moc nevnímala. Začínala jsem být unavená a bylo mi horko, takže jsem si šla sednout na pohovku, která byla kupodivu volná. Teda alespoň z části, ale nějakého spícího kluka na druhé straně nepočítám.

Unaveně jsem se na sedačku zhroutila a popadla neotevřenou flašku vodky, která byla na stole přede mnou. Měla jsem pocit, že vším tím tančením jsem alkohol ze sebe dostala i přes to, že jsem průběžně pila, takže jsem potřebovala doplnit hladinu alkoholu.

Otevřela jsem flašku a napila se, dokonce jsem se aninezašklebila nad její chutí. Pohodlně jsem se opřela a pohled mi padl nanedaleký pár, který se zuřivě líbal. Netrvalo dlouho a zjistila jsem, že tenkluk je Adam a mě bodlo u srdce.

__________________________________________________________

Musím vám oznámit, že v dalším díle se máte na co těšit! Sama už se těším posledních několik dílů, až to konečně napíšu :D A děkuju za všechny hvězdičky a komenty, ani nevíte, jak moc mě těší <3