Naděje | Stein27

32. část

Doporučuji písničku, kterou jsem poslouchala při psaní, pro větší zážitek :D
_______________________

„Val, pojď," slyšela jsem Dominikův hlas, který ke mně promlouval, ale neměla jsem sílu reagovat. Až když jsem ucítila tlak na bradě, který způsobovala jeho dlaň, nutíc mě tak, dívat se mu do tváře, jsem se vzpamatovala. V jeho očích byla vidět starost, ovšem nevím, jestli ji zapříčinily mé slzy nebo mé bolavé zápěstí, díky kterého jsem teď nemohla hnout ani prsty.

Nechtěla jsem tu být už ani minutu navíc, takže když jsem cítila tlak Nikovy ruky na bedrech, která mě pobízela dopředu, neprotestovala jsem. Naposledy jsem se podívala za sebe na Petra, který už seděl, z nosu mu pořád tekla krev, což ale ignoroval a pozoroval mě taky. Z jeho pohledu nešla vyčíst žádná emoce. Radši jsem se otočila a tiše pokračovala v cestě až k autu na parkovišti.

„Pojedeme ke mně domů, chceš?" zeptal se Nik opatrně.
„Asi jo," odpověděla jsem zpět roztřeseným hlasem. Bylo mi jedno, že by neměl řídit, protože pravděpodobně pil. Momentálně mi bylo jedno úplně všechno.

Cesta byla vcelku rychlá a hlavně tichá, což jsem uvítala. Nesnažil se na mě mluvit, za což jsem byla ráda. Možná to bylo kvůli tomu, že se potřeboval soustředit na cestu, kterou mimochodem zvládl naprosto bravurně i přes alkohol v jeho krvi.

Ani jsem si neuvědomila, kdy jsme zastavili, dokud se neotevřely dveře vedle mě. Vzhlédla jsem doprava a uviděla nataženou ruku, která mi pomohla, se postavit. Ani si nepamatuji cestu po schodech a najednou jsem seděla na gauči.

„Dáš si něco?" zeptal se.
„Máš něco tvrdého?"
„Děláš, jak kdybys mě neznala," zasmál se a zmizel. Měl pravdu, vždyť je to Dominik, jak mě vůbec mohlo napadnout se ptát, jestli tu něco má, když jsem odpověď předem věděla.

Netrvalo dlouho a vrátil se s plnou náručí věcí. Všechno opatrně položil na stůl a jako první věc vzal pytlík mražené zeleniny, kterou mi přidělal k zápěstí kobercovou lepící páskou, což mě rozesmálo.
„Děkuju," poděkovala jsem mu a znovu se zasmála, když zjistil, že nemá nůžky a snažil se pásku přetrhnout pomocí zubů, což mu příliš nešlo. Když dílo dokončil, podíval se na stůl a prohlásil: „Ježíš, ještě skleničky."
„Ser na ně," řekla jsem, když jsem se natahovala po flašce vodky, kterou jsem okamžitě zkušeně otevřela a spolkla tři hluboké doušky, načež jsem se okamžitě zašklebila nad chutí. Ale z výběru, co mi Dominik poskytl, byla vodka nejmenší zlo. Pak tu byla ještě láhev rumu a whiskey, bohužel nejsem kamarádka ani z jedním.
„No tohle je taky způsob," prohlásil a vytrhl mi flašku z ruky, z které se taky pořádně napil. Já byla příliš rozhořčená, smutná a zdrcená na to, abych myslela na nějaký zápitek, který by zneutralizoval tu hnusnou chuť a on byl očividně jen dost zkušený, takže ho ani nepotřeboval.

Po chvilce pití se na mě otočil a mlčky mě pozoroval.
„Co je?" zasmála jsem se, jelikož mi už krví proudil alkohol.
„Jsi v pořádku?" zeptal se ustaraně a mně se tak připomněla celá ta scéna, kterou úspěšně z hlavy vytěsnil alkohol.
„Nevím, co si o tom myslet. Já vím, že jsem mu lhala. My jsme mu lhali. Ale takového ho neznám, navíc si zase něco dal a já už na to asi nemám nervy," přiznala jsem.
„Po určitých drogách je člověk agresivní, to je normální," řekl a já se na něj ublíženě podívala.
„Proč ho furt omlouváš? On by to pro tebe nikdy neudělal," nechápala jsem.
„Já nevím," povzdechl si.

„A jak se ti v poslední době daří?" snažila jsem se změnit téma.
„Jo, dobrý, napsal jsem pár nových písniček, některé mám i nahrané, čekají jen na vydání."
„To jsem zvědavá," usmála jsem se na něj a následně se postavila, protože jsem potřebovala na záchod. Trochu jsem ztratila rovnováhu, kterou jsem naštěstí získala zpět, díky chycení Dominikova ramene. Ještě že je tak vysoký, že je po ruce, i když sedí na gauči.