Naděje | Stein27

20. část

Uplynul další měsíc a já mám za sebou konečně první maturitní zkoušku – slohovou práci. Mám z ní dobrý pocit, ale vím, že teď už to bude jen horší a horší.

Zvedla jsem se ze židle, vzala do ruky popsaný papír a odnesla ho paní učitelce na stůl. Povzbudivě jsem se usmála na spolužáky, kteří sledovali můj odchod a dopisovali u toho poslední věty jejich vyprávění, úvah a popisů.

Když jsem se konečně dostala za dveře, zhluboka jsem vydechla všechno napětí, šťastná, že mám jednu z mnoha kroků k úspěšnému složení maturitní zkoušky za sebou. Procházela jsem chodbami až do vestibulu, odkud jsem viděla velkými prosklenými dveřmi ven, kde byl hlouček lidí. Šla jsem se podívat blíž, abych zjistila, co se tam děje. Stál tam Petr, který se fotil s lidmi z mé školy a podepisoval jim papíry. Vyšla jsem před školu a šla k němu.
„Nepředbíhej kurva," vynadala mi nějaká holka z prváku. Co si ta pizda dovoluje? Sice má na to lehce právo, protože nikdo z téhle školy kromě Sofie nevěděl, že spolu chodíme, protože jsme to stále udržovali v soukromí, ale i tak jí to nedává právo být tak hnusná. Ignorovala jsem ji a tlačila se přes lidi dál. Celou dobu si mě nevšiml, takže jsem se postavila před něj, byl překvapený. Což nechápu proč, stál před mojí školou, očividně na mě čekal a diví se, že mě tu vidí? To je fakt hňup.

„Ahoj, vyfotíš se se mnou prosím?" zamávala jsem mu mobilem před obličejem a snažila se udržet smích.
„No nevím, zasloužíš si to?" zeptal se Péťa a taky má co dělat se zakrýváním širokého úsměvu. Nakonec to nevydrží, přitáhne si mě k sobě za pás a přede všemi mě políbí. V pozadí slyším udivené lapání po dechu a taky pár nadávek, ale nevěnuji tomu pozornost a věnuji se radši Petrovi.

„Co tu děláš?" zeptala jsem se, když jsme se od sebe odtáhli.
„Přišel jsem tě odměnit za to, žes zvládla první krok k maturitě. A co může být lepší odměna než strávit den s tím nejlepším klukem pod sluncem?"
„A kdy Dominik přijde?" zeptala jsem se a nasadila jsem úplně vážný pohled, aby nepoznal, že si z něj dělám srandu. Za ten měsíc, co Nika znám, jsme se hodně sblížili a Petr někdy dělá scény, že se prý víc věnuji Nikovi, než jemu. Takže si ho za to dost často dobírám. A věřte mi, kdybyste pokaždé viděli jeho pohled, dělali byste to taky, protože ten je fakt za všechny prachy.
„Děláš si ze mě prdel? Fajn, jak chceš," podíval se na mě nasraně, otočil se a odcházel. To jsem tomu zas dala. Divím se, že si na to mé podpichování ještě pořád nezvykl, přece jen je se mnou už tři měsíce.
„No výborně, už je volnej, půjdu za ním," uslyšela jsem za sebou tu holku, která nadávala, že předbíhám. Otočila jsem se na ni, přeměřila jsem si ji pohledem a řekla: „Ty půjdeš leda tak do prdele."
Ublíženě se na mě podívala a začala něco remcat, to jsem už ale nevnímala, protože jsem se snažila dohnat Petra, který byl už celkem daleko. Asi ten odchod myslel vážně.

„Péťo, noták, já to tak nemyslela!" volala jsem za ním a snažila se ho dohnat, jenže ten se za mnou ani neotočil. Mohla bych se za ním sice rozeběhnout, ale co si budeme. Zas tak ráda ho nemám, abych kvůli němu běžela.
„Ty vole stůj, já to tak nemyslela!" zkoušela jsem to dál.
„Zlato, udělám ti řízky!" snažila jsem se ho nalákat na jídlo. Když jsem to dořekla, zastavil se a otočil se na mě s úsměvem a řekl jen: „Tak jo."
„Jsi debil," řekla jsem mu, což on ale ignoroval a dal ruku kolem mých ramen. Šli jsme k němu domů, protože u mě byla mamka unavená z práce, tak jsem nechtěla, abychom ji rušili.

„Ahoj, Puro!" zavolala jsem na Petrova kocoura, hned když jsme vešli k němu domů a já ho viděla vykukovat zpoza dveří. Rychle jsme skopla boty a rozběhla se za ním. Ze všech sil se snažil utéct, ale stihla jsem ho chytit a u toho se ďábelsky zasmát, že se mi to povedlo.
„On tě s takovou nebude mít rád," protočil nad tím oči Petr.
„Ale bude, nemá na výběr," stála jsem si za svým.

Ležela jsem na gauči, Purpur na mně a mazlila jsem ho. Konečně zjistil, jak jsem úžasná, a nesnažil se utéct. Najednou mi pípnul mobil, který byl na stole. Abych si ho podala, musela bych probudit Pura, což jsem fakt nechtěla, když jsem ho konečně nemusela držet násilím.
„Péťo, podáš mi to prosím?" prosebně jsem se na něj podívala. On jen kývnul a natáhl se pro mobil, na který se chvíli díval.
„Píše ti Dominik," řekl uraženě a podal mi ho. Ten kluk je fakt hrozný. Já mu taky nevyčítám, že má kamarádky. Navíc s Nikem mě sám seznámil, tak co mu to teď vadí.

Nik: Tak co slohovka?
Val: Mám z toho dobrý pocit, tak uvidíme
Nik: To by se mělo oslavit!

Protočila jsem nad tím očima. Ten by si našel vždy záminku na oslavu něčeho, jen aby měl důvod chlastat.
Val: Slavit budeme, až udělám maturitu

„Zas se mi nevěnuješ," stěžoval si Petr. Odhodila jsem mobil a položila Purpura vedle sebe, který naštvaně utekl. Došla jsem k Petrovi a obkročmo si na něj sedla.
„Tak to napravíme," řekla jsem a usmála se na něj. Jemu zajiskřilo v očích.
„Myslíš tím to, co já?"
„Pokud myslíš na to, že ti jdu vytrhat obočí, tak ano!" usmála jsem se na něj. Jiskry v očích nahradil čistý strach. Už jsem se o to několikrát pokoušela a takhle neřval, ani když po něm lezl pavouk a to je co říct.
„Já tě tak nenávidím."
„Komu se tu snažíš lhát," zasmála jsem se a přitiskla své rty na jeho krk, on se pod mým dotykem otřásl. Pokračovala jsem a občas jsem přidala i zuby, po chvíli šlo cítit, jak moc se mu to líbí. Stoupla jsem si, chytla ho za ruku a táhla do ložnice.

___________________________

Tak se po nějaké době hlásím s novým dílem! Omlouvám se, že to tak trvalo, ale poslední dny to fakt nezvládám a mám pocit, že se do maturity akorát tak zhroutím  nebo rozpadnu :D Každopádně nevím, jak teď budu vydávat, letím na dva týdny do Španělska a sice si ntb beru, ale spíše na dělání maturitních otázek, protože ty jaksi taky nestíhám :D :D Taky se omlouvám, že je to díl prakticky o ničem, ale jak jsem už psala, přijde mi, že jsem poslední díly strašně urychlila, takže jsem tenhle dopisovala až po tom, co jsem dopsala 22. díl, jen abych to aspoň trošku natáhla. Snad se i tak líbilo :)