Naděje | Stein27

1. část

Můj maraton Přátel vyrušilo hlasité vyzvánění mobilu. Mým tělem projela nervozita. Kdo sakra v dnešní době volá, když můžou poslat zprávu? Ne, že bych na ni odepsala, ale chápeme se. S povzdechem jsem se natáhla pro ovladač k televizi a stopla seriál. Neochotně jsem se začala rozhlížet po otravném zdroji zvuku v hromadě dek, polštářů a obalů od jídla, přičemž jsem se modlila, aby to ten člověk típnul a já tak mohla napsat pouze zprávu s otázkou, co se děje.

Mé přání ale vyslyšeno nebylo, protože když se konečně objevil mobil v mé ruce, vyzvánění radostně hrálo dál. S povzdechem jsem zmáčkla zelený čudlík bez toho, abych se vůbec podívala na jméno volajícího.

„Tyvole no už bylo na čase, jsem myslela, že zas chrápeš," vyhrkla na mě bez pozdravu moje nejlepší kamarádka Sofie.
„Děláš, jak kdybych neměla žádné věci na práci, kromě spánku," protočila jsem nad tím oči, i když jsem si plně vědoma toho, že má vlastně pravdu. Můj život byl vcelku nudný koloběh. Škola, spánek, seriály a pak zas spánek a dokola. Samozřejmě je mezi tím ještě pořádná nálož jídla a občas nějaký ten venek s kamarády. Neříkám, že můj život je ledajaké dobrodružství plné zábavy, ale jsem spokojená a to je hlavní, no ne?
„Hele, nebudu se s tebou teď hádat, jelikož na to nemáme čas! Pořádně se uprav a za dvě hodiny v klubu!"
„Já nejdu, asi mi není dobře, víš jak to se mnou je, furt ty moje migrény a tak podobně," začala jsem se vymlouvat, protože to poslední, co jsem v pátek večer po únavném týdnu ve škole chtěla, bylo opít se v klubu do němoty. Měla jsem už jasně daný plán na celý víkend, který jsem už zahájila a opravdu ho nehodlám měnit. Abych to uvedla na pravou míru. Já mám párty ráda, ale bohatě mi stačí jednou za čtvrt roku. Ještě k tomu už vlastně ani nepiju, protože můj žaludek to nějak nezvládá. Každý se vždy přepije nějakého alkoholu a je mu pak blbě jen z pomyšlení na něj. No a mně se to povedlo snad s každým druhem, kromě vína a piva.
„Valentýno, přestaň vymýšlet sračky, jestli nepřijdeš, řeknu všem, co se ti stalo v tom obchodě před pár lety!" začala vyhrožovat a nasadila k tomu opravdu „hrůzu nahánějící" tón hlasu.
„Jejda, ta migréna mě záhadným způsobem opouští, ta moje solná lampa asi fakt funguje, tak teda v devět před klubem jo? Ahoj, už nezdržuj, musím se chystat!" rychle jsem to položila, aby nestihla říct něco dalšího, ale stejně jsem na poslední chvíli ještě uslyšela nějaké nadávky.

Zvedla jsem se z postele a došourala se k velkému zrcadlu. Při pohledu do něj jsem se lehce zděsila. Červené vlasy ve zplihlém drdolu, velké fialové kruhy pod očima, které zapříčinily čtyři hodiny spánku předchozích pět dní. Na tváři otlačená dlaň, kterou jsem si podpírala hlavu při sledování seriálu a na bradě kus čokolády. Mikina, do které bych se vlezla ještě třikrát, kraťasy a huňa té ponožky. No pokud mám za ty dvě hodiny nějak vypadat, měla bych si trochu pospíšit.

Dala jsem mobil na nabíječku, protože jak se znám, zapomněla bych na to a pak bych tam přišla s 9 %. Pak jsem si dala rychlou sprchu a po těžkém polemizování, jestli by šly nějak zachránit, jsem si umyla vlasy, které jsem si pak rychle vyfoukala a vyžehlila. Koukla jsem na hodiny a zbývala mi jedna hodina, takže ta moje rychlá sprcha asi zas tak rychlá nebyla. Sedla jsem k zrcátku, hodila na stůl asi tunu různých malovátek a začala vytvářet na mém obličeji mistrovské dílo. Když se mi nepovedla linka na druhém oku ani po pátém pokusu, naštvaně jsem fixem mrskla o stůl a zoufale se o něj opřela čelem. Zhluboka jsem se nadechla, abych se uklidnila a zjistila jsem, že mi zbývá asi 20 minut. Rychle jsem jedním tahem udělala naprosto dokonalou linku, na kterou jsem chvíli nevěřícně koukala. Já se tu s ní seru 20 minut a najednou se mi povede během sekundy?

Prudce jsem otevřela skříň a začala zběsile kmitat očima po všech mých kusech oblečení. Nakonec jsem na sebe rychle hodila šaty, silonky a riflovou bundu, na kterou je sice zima, když je leden, ale mám ten klub jen pár ulic od bytu, takže spoléhám na to, že to přeběhnu. Do kabelky jsem hodila doklady, mobil, klíče, peníze, na boty nazula tenisky a jako o závod vyběhla na ulici, kde mi chlad málem vyrazil dech. Přitáhla jsem si bundu blíže k tělu, i když efekt byl nulový, a téměř se rozeběhla ke klubu. Čím blíž jsem mu byla, tím více do mých ušních bubínků narážela hlasitá hudba.

Už v dálce vidím Sofii, která na mě zběsile mává rukou, abych ji náhodou nepřehlédla, když je před klubem jen ona a další moji kamarádi.

„No ty vole už bylo na čase, už jsem ti chtěla zase volat, protože jsme mysleli, že nepřijdeš," spustila Sofie, sotva jsem přišla.
„Neposlouchej ji, teď tu jsi a to je hlavní," usmál se na mě Alex a objal mě.

Otočila jsem se na Michala, který mi do pusy nacpal cigaretu, kterou následně zapálil a zařval: „Jde se chlastat!".

Tak tohle určitě nedopadne dobře.