Naděje | Stein27

13. část

Hned v pondělí na mě naběhla Sofie s miliardou otázek, na které jsem jen chabě odpovídala. Neměla jsem vůbec na nic náladu a nevím, co byl zdroj mého smutku. Cítila jsem se jako přejetá tankem a neměla jsem dokonce ani chuť na jídlo, což u mě značí, že je něco už opravdu špatně.

Takové dny jsme dřív měla prakticky pořád, ale postupem času se to stávalo jen zřídkakdy. Hlavně k tomu většinou byl aspoň nějaký důvod, ale tentokrát se cítím tak divně prázdně již od vzbuzení.

Přetrpěla jsem zbytek dne ve škole, úspěšně odfláknula Sofiiny dotazy o neděli a o mé dnešní náladě, a vydala se pomalým krokem domů. Neměla jsem dokonce ani náladu být v dopravním prostředku s dalšími lidmi, proto jsem se vydala pěšky. V uších mi hrála píseň My body is a cage, kterou jsem si zamilovala v jednom dílu seriálu Euphoria. Vadí mi na sobě, že pokaždé, co mám špatnou náladu, poslouchám smutné písničky a akorát si to sama zhorším. Vždyť kdo by si dobrovolně ještě více horšil náladu? Jenže já nemohu za to, že když jsem smutná, mám náladu jen na smutné písničky a veselé poslouchat nedokážu, navíc mi veselé stejně nějak nepomáhají.

Zabrněl mi mobil, takže jsem ho okamžitě zkontrolovala doufajíc, že mi napsal Petr. Bohužel to bylo jen nějaké bezvýznamné upozornění z twitteru. Abych vám ujasnila situaci. Včera mi opravdu napsal a psali jsme si až do noci, ale dneska pracuje ve studiu, takže mě předem varoval, že nebude odepisovat moc často. To mi však nezabránilo v kontrolování mobilu každých pět minut a při každém sebemenším zabrnění.

Doma jsem si vlezla do postele, protože mi byla zima z cesty domů. Samozřejmě jsem hned usnula i přes to, že jsem si říkala, že neprospím odpoledne jako každý den, protože jsem měla hodně úkolů, které jsem měla dodělat, kvůli tomu, že jsem se na ně vykašlala o víkendu.

Vzbudila jsem se za tmy, celá zmatená a vystrašená, že už je ráno. Naštěstí mě uklidnil mobil, který ukazoval osm hodin večer. Měla bych začít dělat něco do školy, ale vůbec se mi nechtělo, takže jsem místo toho pustila seriál a koukala bez přerušení, dokud mě nevyrušilo cinknutí mobilu.
27wolfenstein: Ahoj, promiň, že jsem nenapsal dřív, bylo moc práce.
Ta zpráva mi vytvořila jemný úsměv na tváři, byla jsem ráda, že už se konečně ozval. Přesto že jsem si to nechtěla přiznat, čekala jsem na to, kdy napíše. Byl jediný, se kterým jsem si kromě Sofie a Michala psala, jenže s nimi je to něco jiného. U něj stačí jediná zpráva a mám zlepšený celý den.
tyna_burianova: To je v pořádku, jak to šlo?
27wolfenstein: Mám skoro hotovou novou písničku. Jak se máš?
tyna_burianova: Tak to už jsem na ni zvědavá! No nic moc, mám dneska nějakou špatnou náladu, ty?
27wolfenstein: Vím, co by ti ji mohlo zvednout

Nic víc nenapsal. Byla jsem zmatená. Neodepsal ani na otázku, jak se má sám on.
tyna_burianova: Cože?
Marně jsem čekala na odpověď se zrakem přilepeným na displeji mého mobilu, ukazující můj a Petrův chat. Když neodepsal ani po deseti minutách, vrátila jsem se zpět ke sledování seriálu. Zrovna když jsem zapínala další díl, přerušilo mě zvonění zvonku. Kdo by teď mohl otravovat? Nasupeně jsem se vyhrabala z teplé postele, přičemž kotě nespokojeně zavrčelo a vydala se ke dveřím. Zmáčkla jsem tlačítko u sluchátka, abych slyšela druhou stranu, ale nic se neozývalo.
„Haló?" promluvila jsem do ticha.
„Pusť mě nahoru," promluvil hlas Petra. Bez přemýšlení jsem zmáčkla hned vedlejší tlačítko a dole se ozval bzukot. Sakra, co tu dělá?

Netrvalo dlouho a zjevil se přede mnou. Pustila jsem ho hned dovnitř. Neváhal ani chvíli a vtáhl mě do objetí. Stačilo jen tohle malé gesto a cítila jsem se šťastná. Bylo mi jedno, že mám na sobě jen mikinu a byla mi strašná zima. Nepomáhala tomu ani jeho mokrá bunda, díky které začínalo být vlhké i mé oblečení a vlasy. Jediné, na čem záleželo, bylo, že je tady a drží mě.

„Ahoj," zašeptal, když se po chvíli odtáhl. Pozdrav jsem mu jen oplatila úsměvem, protože jsem nenacházela slov. Odložil si bundu a boty a vydali jsme se do útrob mého bytu.
„Teda, jako kdybych tady už někdy byl," zasmál se.
„Nepřipomínej to, mohlo se ti něco stát, víš? Ale na druhou stranu, kdybys to neudělal, nenašla bych tě a teď bys tu nestál."
„Však já vím, jsem to celé plánoval, abys mě našla a my seznámili, víš," pokusil se o vtip, nad kterým jsem jen s úsměvem protočila oči. Zavedla jsem ho do svého pokoje, kde jsem hned vpadla pod peřinu čekajíc, že si lehne za mnou, ale on jen zůstal stát před postelí a pozoroval mě.
„Co je?" zeptala jsem se podezíravě.
„Ani se nezeptáš, co budeme dělat?"
„No já plánovala, že vlezeme pod peřinu a budeme se třeba dívat na seriál."
„Pod peřinu bych sice vlezl, ale dělali bychom něco jiného," zasmál se. Já se nad tím jen ušklíbla, ale nijak jsem to raději nekomentovala.
„Každopádně to není to, co jsem naplánoval. Obleč se, jedeme na výlet."