Naděje | Stein27

6. část

Zbytek víkendu jsem se proválela v posteli u seriálů a skoro zapomněla na nějakého Petra, kterého mi hned připomněla vzteky rudá tvář Sofie, kterou jsem viděla, když jsem se blížila v pondělí ke škole. Abych vše uvedla na pravou míru – Sofie mě bombardovala zprávami a voláním celý zbytek víkendu, ale já ji úspěšně ignorovala. Neměla jsem náladu na žádné vysvětlování. Samozřejmě, že jsem měla v plánu, jí vše říct, ale čekala jsem prostě na pravý čas.

Její pohled opravdu naháněl strach a já rozklepanými prsty vytáhla z kapsy kabátu poloprázdnou krabičku cigaret, kterou mí vzápětí z dlaně vyrazila Sofiina ruka, která se znenadání objevila přede mnou. Smutně jsem se podívala na krabičku, která se válela na zemi a hned ji sebrala, aby nestihla navlhnout od mokrých betonových kachliček.

„Valentýno Burianová, okamžitě začni mluvit, nebo to z tebe vytřískám! Nedáváš mi na výběr, dávám ti 5 sekund na spuštění nebo-„ přerušila jsem její monolog: „Ježiš klid, vždyť se nic vážného nestalo. Řeknu ti všechno po škole. Zajdem třeba do kavárny, jo?"
„Fajn, když jsem vydržela víkend, vydržím ještě těch pět hodin," protočila očima.

Nenávidím pondělky a jediné, co mě drží při životě je to, že máme jen pět hodin. Utrápeně jsem sledovala tabuli, kde byl napsán Pascalův trojúhelník, a modlila se, ať už zvonek oznámí konec dnešního vyučování. Učitelka si musela všimnout mé nepozornosti, jelikož mě vzápětí vyvolala.
„Val, kolik se rovná sedm nad pěti podle osové souměrnosti?"
„Sedmi nad dvěma," vychrlila jsem ze sebe odpověď okamžitě. Matika mi problém nedělá, jen mám pocit, že se u ní ukoušu nudou.
„Správně, ale dávej pozor," pohrozila učitelka. Už se nadechovala, že bude pokračovat ve vysvětlování, když ji přerušil zvonek. Bleskově jsem naházela věci do batohu, téměř hodila židli na stůl a mířila si to ke skříňkám, kde jsem pobrala své oblečení, přezula se a šla si sednout na jeden z gaučů, které máme ve vestibulu. Po chvíli za mnou přišla Sof.
„Jdeme?"zeptala se. Jen jsem kývla na souhlas, hodila na sebe čepici s kabátem a vyšly jsme.

Netrvalo dlouho a byly jsme u stolu v kavárně. Vzduchem se linula příjemná vůně drcených kávových zrn a dortíků. Svůj pohled jsem upírala na pěnu, která byla na povrchu mého cappuccina v šálku a čekala, která z nás promluví první. Cítila jsem se trochu provinile, že jsem jí nic neřekla, přece jen je to má nejlepší kamarádka a říkáme si všechno.

„Začneš už mluvit?" poklepávala netrpělivě prsty odřevěný stůl.
„Jmenuje se Petr," začala jsem zlehka. Nevěděla jsem jak začít. Určitě by bylúžasný nápad, začít od začátku že ano? Ale já nevěděla, jak to zformulovat.
„To ujde. Dál?"
„Když jsme tančili, nalepil se na mě nějakej slizoun, udělalo se mi nevolno,tak jsem šla ven, pak na záchod, že se trochu opláchnu. Pak jsem ale uslyšeladivné zvuky z jedné kabinky a-„
„Někdo tam jebal!"
„Nepřerušuj mě vole. Tak jsem tam po chvilce váhání vlezla a našla jsem hoúplně zfetovaného na záchodě. Skoro vůbec nevnímal a najednou se mi ho zželelo,tak jsem ho prostě dostala ke mně domů. To je celé."
„Valentýna – zachraňovač feťáků normálně," zasmála se.
„Já ani nevím, jak mě to napadlo, prostě když jsem ho tam viděla takbezbranného, nemohla jsem si pomoct."
„Takže normálního kluka si domů nevezmeš, ale takového jo? Bože, Val, ty jsifakt neuvěřitelná. Je aspoň hezkej?" zeptala se a zajiskřilo ji v očích.Rozhovory o klucích – to je naše.
„Je! Ale určitě ne pěknější než Adam," podívala jsem se do neznáma zamilovaně.Abych vás uvedla do děje, Adam je kluk ze školy, který se mi už nějaký tenpátek líbí. Občas spolu sice prohodíme pár slov, ale nic víc. Je mi jasné, žez toho nic nebude, nejsem jeho liga, ale určitě znáte ten pocit, kdyžárlíte a podobně a to ani s tím člověkem nejste ve vztahu.
„Ser už na Adama prosím tě. Nestojí ti za to. Radši mi řekni víc o tom Petrovi!"
„Vždyť mě znáš. No, takže je potetovanej," řekla jsem s ďábelským úsměvem,protože jsem věděla, že hned zbystří. Zalesklo se jí v očích a se zájmemse opřela o stůl lokty, aby mi byla blíž.
„Má modré oči, tmavší blond vlasy, o něco vyšší než já. Jo a má kroužekv nosu!" řekla jsem poslední informaci s nadšením, protože piercingyv nose miluji.
„Proboha! Doufám, že už ho sleduješ na instagramu! Určitě ti napíše!"
„No já... neznám jeho příjmení vlastně," zamyslela jsem se. Sofie se plácla dočela a následně se na mě podívala pohledem, jakože děláš si ze mě prdel? Já nad tím jen pokrčila rameny. V tenmoment mě ani nenapadlo, že bych ho ještě někdy mohla vůbec vidět, natož se hovyptávat na příjmení, abych ho mohla začít sledovat na všech sociálních sítích.
„Ty jsi fakt marná."
„No teď už se nedá nic dělat. A pravděpodobně ho už nikdy ani nepotkám, takžezůstanu hezky u tajného milování Adama."
„Bože já už se tak těším, až tě to tvoje zbláznění do něj přejde a budeš siříkat, jak blbá jsi byla." Vím, že má Sofie pravdu. Vždycky to tak skončí, aťsi na začátku myslím, že tentokrát to opravdu dopadne jinak.
„Buď ticho. Tenhle vypadá na rozdíl od těch předešlých normálně!" snažila jsemse ho bránit.
„Samozřejmě," protočila očima.