Naděje | Stein27

4. část

Přemýšlela jsem, jestli ho zvládnu domů nějak donést s pomocí podepření, nebo budu muset zavolat taxík. Taky jsem mohla říct třeba Maxovi nebo Michalovi, ale pochybuji, že bych je odrhla od holek, co si tu našli, nebo byli vůbec schopní jít dostatečně stabilně, aby unesli někoho dalšího.

Omotala jsem mu ruce pod jeho pažemi kolem zad a byla mu tím pádem až nebezpečně blízko. Kdyby byl při smyslech, pravděpodobně bych byla hodně nesvá a červeň by mi stoupla do tváří, ale teď to bylo to poslední, na co jsem myslela. Rozkročila jsem nohy, abych měla stabilnější postoj a použila všechnu sílu na to, abych ho dostala do stoje. Stálo mě to opravdu hodně úsilí a hned jak se mi to povedlo, opřela jsem ho o zeď, abych popadla dech. Naštěstí se aspoň trochu držel na svých nohou.

„Dobře, to by nešlo, jako promiň, ale fakt nevážíš tolik, na kolik vypadáš," řekla jsem mezi hlubokými nádechy. Tohle mě unavilo snad více než dvě hodiny tělocviku s naším sadistickým tělocvikářem na škole.
Myslela jsem, že vůbec nevnímá, ale mírně nadzdvihl koutek úst do úsměvu. Nijak jsem na to nereagovala a radši rychle vytočila číslo na taxíka, který tu bude za 20 minut. Dobře, mám 20 minut na to, abych ho dotáhla před klub. S tím, jak mi to šlo před chvílí, jsem s tím měla začít zhruba dvě hodiny zpět, protože nemám nejmenší šanci to stihnout.

„Musíš mi pomoct, jasný? Já to sama nezvládnu. Když uvidím, že se nesnažíš, nechám tě tu ležet!" snažila jsem se celou situaci zmírnit menším žertem, který sice nezabral, ale aspoň nebylo takové ticho.
Znovu jsem ho chytla a kupodivu to šlo tentokrát opravdu s menší námahou, asi poslechl a vážně zabral. Po chvilce jsme byli u dveří na chodbu. Když tak nad tím přemýšlím, za celou dobu, co jsem na těch záchodech byla, sem nevkročila ani noha. Divné na to, jak je klub přeplněný.

Otevřela jsem dveře a snažila se co nejrychleji dostat před klub mezi tou hromadou lidí. Když jsme se konečně ocitli před klubem, posadila jsem ho na zem. Dobře, nebudu vám lhát, ne zrovna jemně, jsem ho vyčerpaně pustila na zem a opřela o zeď klubu, přičemž se bouchl do hlavy, což mi ale nemůže vyčítat, protože mu pomáhám, no ne?

Až teď jsem si uvědomila, že mi stresem buší srdce a klepou se mi ruce. Zbývala ještě chvíle, než má dojet tágo, tak jsem vytáhla z krabičky tenkou tyčinku, způsobující rakovinu. Zapálila jsem ji, vdechla všechen ten tabák smíchaný se škodlivou chemií a nikotinem do útrob mých plic, který pomalu vnášel klid do mého těla. Neberte mě jako nějakou velikou kuřačku, to nejsem vůbec. V mém životě jsou vždy části, kdy si několik měsíců nedám cigaretu mezi rty a pak nastane doba, kdy zas několik dní kouřím jednu za druhou.

Mé pozorování vycházejícího dýmu z mých pootevřených rtů přerušilo přijíždějící auto. Odhodila jsem nedopalek na zem, který jsem pro jistotu ještě přidusila podrážkou mých okopaných červených tenisek a šla pro toho kluka. Zase jsem ho podebrala a donesla k taxíku, kde jsem ho hodila na zadní sedačky. Musela jsem mu poněkud zvláštně zkroutit nohu, abych mohla zavřít, ale nestěžoval si, tak asi dobrý.

„Přítel se pěkně vypl," zasmál se řidič, hned jak jsem dosedla na místo vedle něj. Nevěděla jsem, co odpovědět. Mám mu začít vysvětlovat, že to není můj přítel a už vůbec není opilý? Nebo ho v tom nechat? Zvolila jsem tu jednodušší variantu, protože jsem neměla náladu na mluvení.
„No, dneska to trošku přepískl, ještě že mě má, abych se o něj postarala," usmála jsem se na něj a podívala se dozadu, kde podivně zkrouceně ležel kluk, jehož jméno jsem neznala.

Ani jsem se nenadála a stáli jsme před vchodem do našeho paneláku. Poděkovala jsem, zaplatila a hodina tělocviku mohla zase začít. Naštěstí to šlo lehce, problém nastal až u odemykání vchodových dveří, kdy jsem ho musela přidržovat opřeného o zeď nohou. Věřte mi, že na takový kousek by byla pyšná ledajaká akrobatka. Pak už to šlo rychle, přivolat výtah, dojet do mého patra, opět těžké odemykání a dotáhnutí ho na pohovku v obývacím pokoji. Když jsem ho svalila na gauč, konečně jsem si oddychla. Celá námaha byla za mnou.

Šla jsem se sezout, hodit rychlou sprchu a když jsem procházela obývákem do kuchyně, abych něco zakousla, slyšela jsem vyzvánění mobilu. Přiblížila jsem se k tomu klukovi, ze kterého vyzvánění šlo. Chvíli jsem počkala, jestli to nepřestane a radostně si povyskočila, když vyzvánění konečně utichlo. Radost mě však přešla hned, když se ozvalo vyzvánění znovu. Ztratila jsem nervy a začala mu prohrabávat kapsy bundy a kalhot, dokud jsem telefon nenašla. Když se mobil konečně objevil v mé ruce, na displeji se vyjímalo jméno Calin. Co je to za retardované jméno? Nehodlala jsem to vyzvánění dál poslouchat, takže jsem zmáčkla zelené tlačítko.

„To si děláš prdel, Petře? Nemůžeš to někdy přijmout napoprvé? Měl si tu být už před půl hodinou, kde kurva jsi?" spustil mužský hlas, zřejmě ten Calin.
„Klidni slovník, frajere. Pak se ti ozve," odpověděla jsem. Nevěděla jsem, jestli mu můžu říct, co s ním je. Co když to ani není jeho kamarád? A i kdyby, určitě by nechtěl, aby se to o něm jeho kamarádi dozvěděli.
„Takže ten kokot nepřišel, aby si zašukal s nějakou děvkou? To je mu fakt podobný! Dej mi ho k telefonu."
„Komu říkáš děvka? Jsi normální? Našla jsem toho chudáka zfetovaného na záchodech v klubu. Kde jsi byl ty, abys mu pomohl? Že mu musela pomoct úplně neznámá holka?" spustila jsem naštvaně. Opravdu mě vytočil. Tak moc, že jsem udělala přesný opak mého rozhodnutí o tom, že mu nebudu říkat jeho opravdový stav.
„Fajn, promiň. Jak je na tom? Kde jste, přijedu si pro něj," změnil tón hlasu na příjemnější.
„Neřeš to, řeknu mu, aby se ti ozval, až bude při smyslech, čau," ukončila jsem hovor, protože jsem neměla náladu se s ním dál bavit. Jediné, co jsem teď chtěla, bylo, jít spát, jelikož jsem únavou sotva držela oční víčka nahoře.

Šla jsem do svého pokoje, lehla si do postele, kde už spala má kočka se psem, které nevzbudil ani všechen ten hluk, a do minuty usla.