Naděje | Stein27

34. část

Prospala jsem celý zbytek odpoledne a noc. Byla jsem odpočatá více než kdy dříve, což se hodilo, protože jsem měla před sebou perný den.
Začala jsem den horkou sprchou a vydatnou snídaní, pak pomazlením kočky a psa, které jsem poslední dny zanedbávala. Pak jsem se zachumlala zpět do peřiny a začala přemýšlet.

Miluju Petra? Ještě do včerejška jsem si byla na sto procent jistá, že ano a nikdy bych ho nevyměnila. Ale teď? Narušil moji důvěru a nejsem si jista, že půjde ještě někdy obnovit. Nechtěla jsem o něj přijít, ale nemohla jsem dál pokračovat v dávání mu nekonečných šancí, které opět promarní. Dala jsem mu poslední šanci, pomohla mu se dostat z nejhoršího. Nabídla jsem mu, že mu pomohu vyhledat odbornou pomoct. Dokonce i Dominik mu několik dlouhých týdnů pomohl a co z toho? Spadl do toho znova.

A Dominik? Chápu, že je teď naštvaný, ale co jsem měla dělat? Nemyslím si, že bych k němu cítila to stejné, co on ke mně a nemohu ani zaručit, že to někdy cítit budu, tak proč na mě tak naléhá? Ale když to vezmu na druhou stranu, nikdy mi nelhal, nikdy mě nijak nepodrazil, vždy vše dodržel, vždy tu pro mě byl, pomáhal mi s Petrem, a upřímně, kdo by pomáhal klukovi od holky, co chce?

Dospěla jsem k názoru, že si musím promluvit s Petrem. Potřebuji ho vyslyšet. Neříkám, že mu hodlám dávat další šanci, ale chci, abychom zůstali alespoň přátelé a kdo ví, třeba z toho za čas něco zase bude.

Šáhla jsem po mobilu, který byl téměř vybitý a dala ho na nabíječku. Všimla jsem si, že hovory a zprávy stouply téměř o trojnásobné číslo. Rozhodla jsem se to všechno ignorovat a rovnou jsem vytočila Petrovo číslo. Trvalo to pouze pár vteřin, než hovor přijal.

„Bože, promiň, promiň fakt se omlouvám, já fakt nevím, co to do mě vlezlo, prosím, neopouštěj mě, Val, dej mi poslední šanci," vychrlil na mě hned, jak hovor přijal.
„Nechceš si promluvit třeba v kavárně? Po telefonu to opravdu řešit nechci," povzdechla jsem si. Bylo mi ho líto. Samozřejmě, že takhle vyletět nechtěl, ale mohl si za to sám, neměl si nic dávat, když sám ví nejlépe, co drogy s člověkem dělají.
„Dobře, tak za půl hodiny tam, kde vždycky?" zeptal se já jen souhlasila a típla jsem to. Bylo vtipné říct „tam kde vždycky", když jsme tam spolu byli asi jen třikrát za skoro půl roku vztahu. Ale je pravda, že je to jediná kavárna, kam jsme kdy chodili.

Šla jsem se nachystat. Nijak jsem to nepřeháněla, pouze jsem si rozpustila vlasy z drdolu a hodila na sebe rifle s mikinou. Byl téměř čas dát se na cestu, ale měla jsem poslední věc, kterou jsem si potřebovala zařídit a nemohla jsem ji oddalovat, protože byla velká pravděpodobnost, že bych si to rozmyslela.

Došla jsem ke stolu, odsunula židli, na kterou jsem si vzápětí sedla a podívala se na svůj notebook, který jsem nezapnula snad týden. Bylo to vcelku vtipné v pomyšlení, jak moc času jsem na něm dříve trávila. Naprosto všechen volný čas. Setřela jsem z něj rukou prach, který se na něm během toho času usadil a otevřela ho. Následně ho zapnula a chvíli po tom, co se otevřel prohlížeč, jsem začala ťukat do kláves.

V kavárně:

„Ahoj," pozdravila jsem Petra, když jsem si sedla na židli naproti němu. Přede mnou už stála velká sklenice ledového kafe se šlehačkou a na talířku byl cukr navíc. Určitým způsobem mě to udělalo smutnou, protože ukázal, jak mě zná a teď to bude akorát těžší.
„Ahoj," pozdravil tiše a promnul si nos, na kterém zářila modřina.
„Tak co mi k tomu řekneš?"
„Já-já nevím, co to do mě vlezlo, normálně bych to neudělal, fakt Val, vždyť mě znáš, nikdy bych ti neublížil, víš to, že jo?" zeptal se mě a natáhl se po mojí ruce, kterou chtěl chytit, já ale uhnula a tím se mi vyhrnul rukáv košile a odhalil taky moji fialovou pohmožděnou pokožku na zápěstí. Petr se na to chvíli díval a pak složil tvář do svých dlaní. Nevěděla jsem, co se děje, tak jsem se natáhla a stiskla mu povzbudivě rameno.
„To je v pohodě, není to má první modřina v životě," zasmála jsem se a snažila se tak celou situaci odlehčit. Když jsem to dořekla, zvedl hlavu a měl zarudlé oči. Po tváři mu tekla slza a já začínala být zoufalá, protože jsem nevěděla, co dělat. Určitě jsem už někdy zmiňovala, že pohled na brečící kluky těžce nezvládám, protože mi to trhá srdce.
„Ale tohle je jiný, udělal jsem ti ji já," popotáhl a vypadal jak malé zranitelné kotě.
„Už to neřeš, já ti tohle odpustila," snažila jsem se ho uklidnit.
„Jo?" podíval se na mě uslzenýma očima.
„Ano, ale to ostatní ne."

Opřel se zády o opěrku sedadla a sjel trochu pod stůl, ruce spojil na svém klíně, kam upíral zrak, aby se vyhnul očnímu kontaktu.
„Dal jsem si, protože jsem věděl, že mi lžeš," začal s přiznáváním a ve mně hrklo. Co přesně myslí?
„O Dominikovi." Aha, takže to myslí.
„A nechápu, proč jsi mi lhala, já bych ti odpustil, kdyby ses mi přiznala. Vždyť je to Dominik, žádná mu neodolá a já bych to hodil za hlavu, ale tys mi prostě lhala i když jsem se jasně zeptal pak," pokračoval.
„Promiň," sklopila jsem tentokrát zrak já.
„Můžu aspoň vědět, kolikrát to bylo?"
„Co přesně myslíš?" podívala jsem se na něj nechápavě.
„Kolikrát si s ním spala," vysvětlil mi.
„Včera poprvé."
„Aha, já myslel, že předtím taky," začal být zmatený.
„Ne, pouze mě políbil tu noc, kdy jsme byli všichni tři v klubu."
„Aha. Jak to mezi námi teď bude?" změnil téma.
„Já už to dál nezvládnu, Péťo. Je mi to fakt líto, ale já už nemůžu," povzdechla jsem si.
„Jasný, chápu." Šlo poznat, že nemá daleko k dalším slzám a o to víc mi to bylo líto. Ale bude to pro oba lepší.
„Vždyť se na nás dva podívej, oba si lžeme, co je to za vztah? Ty se neustále vracíš k fetu a já tě podvádím s tvým kamarádem," zasmála jsem se nad tím, jak mizerný vztah jsme to vůbec měli.
„Asi máš pravdu," uznal.
„Budeš v pohodě?" zeptala jsem se ustaraně, i když jsem moc dobře věděla, že v pořádku není ani jeden z nás.
„Časem asi ano."

______________________

Nechci nic spoilovat nebo tak, ale prosím, žádné unáhlené názory! :D