Naděje | Stein27

23. část

Další dny jsem toho moc na práci neměla, protože nás škola už příliš nezatěžuje, když začalo maturitní období. Sice máme další části až za tři týdny, ale nechávají nás připravovat se na praktickou část.

Díky volného času, jsem trávila skoro všechny dny s Petrem u mě doma, jelikož měl těžší období. Nechápu, že mi předtím nepřišlo vůbec divné, že tak jednoduše „přestal" brát drogy a neměl s tím žádný problém, když jsem teď viděla, jak abstinenční příznaky opravdu vypadají. Byla jsem ráda, že jsem teď měla čas, kdy jsem se mu mohla věnovat a on si opravdu ode mě nechával pomoct.

„Péťo, máš hlad?" zeptala jsem se ho, když jsem vykoukla ze dveří do obývacího pokoje a podívala se na něj, jak leží na gauči zachumlaný v dece, kterou křečovitě tisknul dlaněmi, až mu vystoupaly žíly na rukou. Nebudu lhát, vypadal strašně. Na potem orosené čelo se lepily jeho odbarvené platinové vlasy, které pomalu odrůstaly. Zelenofialové rty se třepaly stejně jako jeho prsty.

Bylo mi ho strašně líto, ale věděla jsem, že jestli má opravdu zvládnout jeho závislost na drogách, dřív nebo později tohle přijít muselo.

„Nemám," řekl téměř šeptem. Šla jsem za ním a klekla si před něj. S námahou držel otevřené oči, aby se na mě díval. Vytáhla jsem z kapsy kapesník a otřela mu zpocené čelo, na které jsem ho poté políbila.

„Jak to zvládáš?" zeptala jsem se, i když to bylo dost patrné.
„Na piču," odpověděl popravdě, pousmál se a dodal, „ale kvůli tobě to zvládnu."
Chtěla jsem mu odpovědět, ale najednou vyskočil z pohovky a někam letěl jako o život. Nechápavě jsem se za ním dívala a rozešla se za ním. Až když jsem se k němu přibližovala a uslyšela dávivé zvuky, bylo mi jasné, že jde o další příznak abstinence – zvracení.

Otevřela jsem dveře od toalety a našla ho vyčerpaně sedět na zemi, opírajíc své čelo o ruce, kterými objímal záchodovou mísu. Jen za těch pár dní dost výrazně zhubnul a já nevěděla, jestli je to normální. Asi bych si o tom měla něco přečíst.

„V pořádku?" zeptala jsem se se starostí v očích. Vážně jsem si o něj dělala obavy. Neměl by být v nějakém speciálním zařízení, kde se o takové lidi starají a pak dostávají za měsíc, půl roku a rok takové placky, že jsou čistí? Nebo to tak funguje jenom ve filmech?

„Já už to nezvládám, Val," zašeptal a podíval se na mě zdrceně. Ten pohled mi nahnal slzy do očí, opravdu jsem nevěděla, co mám dělat.
„Můžu ti nějak pomoct? Prosím, řekni, co mám dělat," škemrala jsem o jakoukoliv radu, která by mu ulevila.
„Zavolej Dominika."

Celkem mě tato odpověď překvapila, ale pak mi došlo, že má přece jen zkušenosti v tomhle směru a určitě si bude vědět rady mnohem více, než já. Zvedla jsem se ze studených kachliček a odešla do obýváku pro mobil, kde jsem okamžitě vytočila číslo Nika. Trvalo jen pár sekund, než hovor přijal.

„Co potřebuješ, Val?" zeptal se a z jeho hlasu šlo poznat, že se usmívá. Nevědomě jsem se díky toho usmála taky.
„Máš čas?"
„No jako záleží, co potřebuješ," zaváhal s odpovědí.
„Petr se snaží přestat a moc dobře to nejde," řekla jsem na rovinu.
„Odpoledne tam jsem," odpověděl a bez dalších slov zavěsil. Ani jsem nestihla poděkovat.

Petr se mezitím pomalu dobelhal na gauč, kde si lehl a okamžitě vyčerpáním usnul. Přikryla jsem ho a šla jsem do kuchyně, abych ho tam náhodou nevzbudila. Rozhodla jsem se, že se trochu podívám na učení, protože dřív než se nadám, tu bude další část maturity, i když teď mi to přijde jako dlouhá doba.

Z počítání vetknutého trámu mě vyrušilo brnění mého mobilu, které ohlašovalo příchozí zprávu.
Dominik: Jsem dole

Zvedla jsem se od stolu, zavřela sešit a seběhla dolů, kde čekal Nik ležérně opřený o jeho auto. Když mě uviděl, usmál se na mě a rozešel se ke mně.

„Ahoj," pozdravil mě, mezitím co si mě přitáhl do objetí.
„Ahoj," povzdechla jsem si.
„Jak je na tom?" zeptal se.
„No dobře fakt ne," přiznala jsem.
„Jdeme se na něj podívat, hlavně se neboj, s tímhle už nějaké zkušenosti mám taky," usmál se na mě konejšivě, chytil mě povzbudivě za rameno a vedl do bytu.

Zavedla jsem ho do obýváku, kde se Petr nacházel a Nik se při pohledu na něj okamžitě rozesmál.
„Vstávej ty žebráku, můžeš si za to sám," zařval na něj a tím ho vzbudil. Mohl být sice jemnější, ale kecat mu do toho nebudu.

„Val, mohla bys prosím zajít do obchodu pro něco dobrého? Celkem mi cestou vyhládlo a já si tady musím mezitím v soukromí promluvit s tou mrtvolou," usmál se na mě Nik a jemně mě vyhodil z mého vlastního bytu. Naštěstí jsem mu důvěřovala a věděla jsem, že mu opravdu nějak pomůže, proto jsem si beze slov s pouhým kývnutím hlavy, vzala peněženku, obula se a opravdu odešla na nákup.

Vrátila jsem se asi po hodině s plnou taškou jídla, doufajíc, že mu ten čas stačil. Přece jen jsem nevěděla, co s ním vůbec zamýšlí a jak dlouho to může trvat.

________________________

Chtěla jsem se vás zeptat, jestli chcete, abych psala sexuální scény, protože mi přijde, že je to součást snad každého příběhu na wattpadu. Nebudu lhát, je mi to silně nepříjemné, ale co bych pro vás neudělala.. :D Tak napište názor, ať vím :)