Naděje | Stein27

10. část

Vzbudila mě neskutečná bolest hlavy. Vlastně mě bolelo celé tělo, ale ta hlava bolela tak moc, že zastínila všechna další muka.
„Kurva," zanadávala jsem bolestí, když jsem se snažila rozlepit oči. Cítila jsem se, jako kdyby mi někdo do hlavy třískal kladivem, mlátil o hlavu láhví a zabouchával do ní hřebíky. Žaludek se mi svíral a svaly mě bolely v celém těle. Měla jsem pocit, že každou chvílí umřu. Ještě nikdy jsem se po pití necítila tak mizerně. A to jsem se sotva probudila, z vlastních zkušeností vím, že to bude ještě horší, hned co vstanu.

Bože co já to zas prováděla? Přísahám, že po tomhle se alkoholu nedotknu pořádnou dobu.

„Na, spolkni to," promluvil hlas vedle mě. S velkou námahou jsem otočila hlavu a viděla Sofii se sklenicí vody a dvěma prášky. Z posledních sil jsem se posadila a prášky spolkla, načež jsem ji potichu poděkovala.
„Hned jak ti bude líp, nás čeká rozhovor, děvenko," podívala se na mě Sofie s přimhouřenýma očima.
„Jasně, mami," zavtipkovala jsem, ale úsměv mě hned přešel, protože se mi před očima začaly ukazovat úryvky z noci. Pití, tančení, Adam, cesta do koupelny, Petr, cesta k Sofii... Počkat... PETR! Proboha, to se mi snad zdá. Co jsem to zas vyváděla?
„Podle toho, jak se tváříš, hádám, že sis na všechno vzpomněla," vysmála se mi Sof.
„Bohužel. Já nevím, co mě to popadlo. Vždyť jsem nikdy nic takového neudělala bože," složila jsem zoufale svoji hlavu do dlaní.
„Týno, klid. Ovládl tě smutek a alkohol. A taky ten pěkný kluk, já být na tvém místě, taky se neudržím a skočím po něm, ale předběhla si mě," začala se smát a mně její hlas rezonoval v hlavě a vytvářel ještě větší bolest.
„Velmi vtipný, hahaha směju se," protočila jsem očima.
„Val, já to myslím vážně. Jestli tentokrát zase začneš s těmi kecy o tom, že už ho nikdy neuvidíš, nebo neznáš jeho příjmení a podobně, tak tě asi zbiju. Narazili jste na sebe už dvakrát, jestli tohle není osud, tak už nevím!"
„Sofie, já teď fakt nemám náladu se o tom bavit. Ale nemyslím, že by z toho něco mohlo být. Prostě mám takový pocit."
„Hele, já tě teď nechám ještě prospat, ale mysli na to, že ty ses tam objevila, když někoho potřeboval a on se tam zas objevil, když jsi někoho potřebovala ty," a s těmi slovy odešla.

Měla pravdu. Opravdu to mohlo znamenat něco více, ale já na žádný osud nevěřím, takže těžko říct. Možná, že by byl dobrý nápad, s ním třeba někam zajít, ale bojím se toho, že zjistím, že je to fajn kluk a já akorát skončím se zlomeným srdcem. S těmito myšlenkami jsem usnula.

Když jsem se znovu probudila, hodiny na protější stěně ukazovaly skoro tři hodiny odpoledne. Hlava už mě bolela jen minimálně, tak jsem se zvedla a mířila do kuchyně, že aspoň něco zakousnu na svůj prázdný žaludek. V kuchyni jsem našla Sofii, která si povídala s jejím taťkou nad hrnkem kávy. Smutně jsem se nad tím pohledem usmála. Takové chvíle mi s mojí rodinou chybí. Nebo spíše s mamkou. I přes to, že vyrůstám bez otce, nikdy mi nechyběl.

„Dobré odpoledne, Šípková Růženko," pozdravil mě s úsměvem její taťka. Mám ho hrozně ráda. Možná je taky důvod, proč mi nikdy nechyběl můj otec, z části mi ho nahrazoval, protože se se Sofií známe už od dětství a jsme u sebe jako doma.
S úsměvem jsem ho pozdravila taky a hned se vydala k pánvici, kde byla čerstvá vaječina, jako kdyby snad tušili, že se vzbudím.
„Zrovna mi Sofie říkala, že máš nápadníka," podíval se na mě šibalsky. Já se jen zhrozeně otočila, podívala se na něj, pak na Sofii a pak zas na něj. Oni se při pohledu na mě začali smát.
„To nemyslíš vážně, Sofie! Žádného nápadníka nemám, přestaň mě s tím srát."
„A jak bys Petra teda nazvala?" podpichovala mě Sofie dál.
„Nijak, prostě Petr a přestaň otravovat."

Měla potom ještě nějaké narážky, ale už jsem na ně nijak nereagovala. Nechápu, proč měla potřebu to říkat někomu dalšímu, když to byl prostě jen chvilkový úlet. Já o těch jejich taky nikomu neříkám a už vůbec ne třeba jejím rodičům.

„Jo a tady máš mobil, nechala jsi ho v noci v předsíni, asi tě budou zajímat nějaká nová upozornění," zazubila se na mě, když mi mobil podávala. Položila jsem ho vedle sebe a v klidu dojedla, potom jsem po sobě umyla nádobí a rozhodla se, že půjdu na bus, abych se dostala domů.

Při čekání na autobus jsem se na zastávce klepala zimou. Sice už bylo skoro jaro, ale zima byla stále pořádná. Když konečně autobus přijel, pípla jsem kartou a šla si sednout na zadní místo.

Až když jsem si sedla, vzpomněla jsem si na to, co říkala Sofie. Vydolovala jsem z kapsy mobil a vyskočila na mě záplava upozornění. Většina nějaké zbytečnosti z twitteru, zprávy ohledně školy nebo upozornění na candy crush. Rušila jsem všechno postupně posunutím prstu doleva, než jsem dorazila na upozornění z instagramu.

Uživatel 27wolfenstein vás začal sledovat.