Naděje | Stein27

29. část

„A fakt tam musíme jít?" vzhlédla jsem Petrovi do očí, doufajíc, že ho nakonec přemluvím, abychom zůstali doma a zůstali ležet na gauči, jako předchozích několik hodin. Kratší ručička hodin na protější stěně se pomalu, ale jistě, blížila k velké číslici dvě, což znamenalo, že se krátí čas do oslavy. Čekala mě celková příprava, což jak jistě víte, ženám trvá trochu déle, nemluvě o dvouhodinové cestě do Pardubic, na kterou se vůbec netěším, protože nemám ráda dlouhé cesty autem. I přes to, že se čas krátil, my nehnutě leželi v obývacím pokoji, já s hlavou na Petrově hrudi, poslouchajíc jeho klidné oddechování a tlukot srdce, on s rukou v mých vlasech, s kterými si hrál.

„Z toho se nevykroutíš," zatřásla se mu hruď smíchem.
„Proč?"
„Prostě tam půjdeme, však nás to nezabije. Alespoň se seznámíš s dalšími mými kamarády. Navíc tam bude Nik, s tím ses už dlouho neviděla, na něj se netěšíš?"
„Ale jo těším, jen bych radši ležela v posteli celý den, navíc vím, že se zase opiješ a já tě budu muset táhnout jako před týdnem," postěžovala jsem si. Pravda byla, že Dominik byl jeden z důvodů, proč se mi tam nechtělo. Měla jsem divný pocit z toho, že bych ho měla vidět po dvou měsících od toho, co jsme se prakticky ignorovali, až na pár výjimečných situací.
„Hlavně že táhnout opilého Dominika předtím ti nevadilo," dobíral si mě.
„Ale to bylo poprvé a taky naposledy, u tebe to bylo u několikrát!" ohradila jsem se.
„No jo furt a jdi se už chystat," začal se zvedat a já tak i přes silný odpor neměla na výběr a musela se postavit taky.

Oblékla jsem si krátké černé šaty na ramínkách, protože je poslední červnový den a teplota se blíží téměř třicítce. K šatům jsem zvolila obyčejné bílé tenisky a začala se malovat. To jsem taky příliš nepřeháněla, proto jsem udělala pouze linky s řasenkou a upravila obočí.

Popadla jsem malou kabelku, kam se mi sotva vleze mobil, klíče a pár bankovek. Do druhé ruky jsem vzala předraženou láhev rumu, která představovala dárek pro Karla.

„Připravena?" zeptal se mě Petr, sedící na pohovce, s úsměvem.
„Jo, můžeme vyrazit."
„To je dobře, protože už je nejvyšší čas," zasmál se.

Cesta autem utekla kupodivu vcelku rychle, protože jsme si celý čas povídali a zpívali. Když jsme se dostali do Pardubic, nalepila jsem obličej na okno a sledovala okolí, protože jsem tam nikdy předtím ještě nebyla. Což je dost ostuda, když to není ani tak daleko.

„Vystupovat," zavelel Petr, když zastavil před obrovským domem, z kterého se už teď ozývala hlasitá hudba, která nám dávala najevo, že jsme na správném místě.

Dveře byly dokořán otevřené, takže jsme nemuseli ani marně zvonit, nebo bušit na dveře, což by stejně přes hudbu slyšet nešlo. Hned když jsme vstoupili dovnitř, obrátila se na nás pozornost. Calin nadšeně běžel k nám a s poplácáním po rameni objal Petra, následně mě.

„Jsem rád, že jste dorazili!" nadšeně vykřikl. Nestihla jsem ale odpovědět, protože se k nám přiřítil někdo, kdo by správně měl být sám oslavenec. Teda alespoň si to myslím, protože jsem se snažila některé lidi nastudovat na internetu, ať mám alespoň trochu přehled.

„Ahoj! My se ještě neznáme, Karlo," představil se a natáhl ke mně ruku.
„Valentýna," představila jsem se taky, ale ignorovala jeho nataženou ruku a rovnou ho objala.
„Ty se mi líbíš už teď," zasmál se.
„Tak děkuju?" zasmála jsem se nervózně, protože jsem nevěděla, jak na tohle odpovědět. Proto jsem se to snažila zamluvit něčím dalším: „Všechno nejlepší! Tu máš malý dárek," zamávala jsem mu flaškou před obličejem.
„Tak teď tě už úplně miluju," zasmál se, vytrhl mi láhev z ruky a zmizel.

„Chceš něco na pití?" zeptal se mě Petr. Jen jsem zakývala hlavou na souhlas, protože jestli to tu mám přežít, za střízliva to nepůjde.

Následovala jsem Petra, který zkušeně mířil do kuchyně, což mi napovědělo, že už tady někdy dříve musel být. Cestou jsem míjela mnoho mně neznámých tváří, které na mě zvědavě pohlížely.

„Co si dáš?" zeptal se Petr, ale to už jsem brala kelímek a začala míchat vodku s redbullem, kterou jsem musela třikrát vyzkoušet, než jsem usoudila, že je poživatelná. Petr si mezitím taky něco vzal.

„Chceš představit ostatním?"
„Nejsem si jistá, divně na mě čumí," postěžovala jsem si.
„Asi se jim líbíš," vyplázl na mě jazyk jak malé dítě.
„To určitě," zasmála jsem se.

„Čau, my už jsme se viděli," vyrušil nás mužský hlas. Otočila jsem se za zdrojem hluku a viděla jednoho muže, s kterým jsem předtím mluvila na koncertě někdy v zimě ještě.
„Tebe si pamatuji! Ehm, Vincent? Vilém?" snažila jsem si vzpomenout na jeho jméno, ale zastavil mě jeho smích.
„Skoro, Viktor."
„No jo, však já bych na to přišla, kdybys mě ještě chvilku nechám," protočila jsem oči ze srandy.

Chvíli jsme se my tři bavili, ale vyrušil nás další příchozí.
„Čau, brácho," pozdravil ho Viktor. Já se podívala, s kým se vítá, a ztuhla jsem. Věděla jsem, že dřív nebo později, se s ním budu muset potkat, ale doufala jsem, že to bude spíš později, než dřív.

Přivítal se s ním a pak přesunul zrak na dalšího. Jenže problém byl, že ten další jsem byla já. Oba jsme zamrzli a nic neříkali, pouze jsme se dívali do očí.

_____________________________

Jsem líná to kontrolovat, tak snad tam nebude žádná velká chyba nebo překlep :D Musím se přiznat, že mě poslední týdny psaní vůbec nebaví a nemůžu se k němu dokopat, tak snad mě to brzo přejde :D