Naděje | Stein27

18. část

Potichu jsem otevřela dveře našeho pokoje pro případ, že by Petr pořád spal a já ho probudila. Ale naskytl se mi pohled na to, jak nervózně chodí po pokoji s prsty zapletenými ve vlasech, za které tahá.

„Jsi v pohodě?" promluvila jsem na něj ode dveří. Škubl sebou, asi mě opravdu neslyšel přijít. Díval se na mě jak na zjevení. Vytáhl zapletené prsty z vlasů, které mu kvůli tomu trčely do všech světových stran a on s tím vypadla hrozně roztomile, i přes ten zmatený pohled. Po pár sekundách se vzpamatoval, udělal pár dlouhých kroků a schoval mě v objetí. Co se to tu děje?
„Bál jsem se, žes toho litovala a utekla," vysvětlil.
„Co blázníš? Jen jsem umírala hlady," zasmála jsem se nad jeho myšlenkami.
„Aha. A proč máš na sobě mikinu nějakého kluka?" podezíravě si mě přeměřil.
„Kromě hladu jsem umírala taky zimou, na chodbě jsem potkala Nika a ten mi ji půjčil. Vlastně je to celkem fajn kluk."
„To jsem rád, že jste si sedli," pohladil mě po hlavě jak nějaké hodné dítě.
„Hele, to by bylo poprvé, co by ti ráno zdrhla holka, co?" podpíchla jsem ho, ale upřímně mě to samotnou zajímalo.
„No, asi jo. Ale to nebyl důvod, proč mě to tak děsilo. U tebe by mě to prostě mrzelo," přiznal a on zahanbeně uhnul pohledem.
„Aww, to je rozkošný," zaculila jsem se na něj a rozcuchala mu na oplátku vlasy.
„Můžeme jet domů?" zeptal se, přičemž se snažil aspoň trochu upravit vlasy. Domů jsem sice chtěla, ale byla tu ještě jedna důležitá záležitost, kterou jsem s ním musela vyřešit a nehodlala jsem ji nadále odkládat.

„Musíme si promluvit," nasadila jsem vážný pohled a ten jeho se opět změnil v nervózní.
„Nerozcházej se se mnou!" vykřikl.
„Co to zas meleš?" zasmála jsem se.
„No tohle ta věta vždycky znamená, ne?" zeptal se zmateně.
„Ne vždycky," protočila jsem očima a pokračovala, „musíme probrat něco vážného a opravdu bych ocenila, kdybys byl ke mně upřímný. Protože jestli zase budeš lhát, tak by tady tohle nefungovalo," začala jsem zběsile gestikulovat prstem mezi námi dvěma, abych tím naznačilo „tady tohle", protože jsem nevěděla, jak přesně to nazvat. Oficiálně se nikdy na vztah nezeptal, takže mi bylo trapné, to tak nazvat.
„No?" zeptal se potichu.
Povzdechla jsem si, protože jsem se bála odpovědi. Chvilku jsem počkala, abych se psychicky připravila a zeptala se: „Bereš drogy?". Vypadal touhle otázkou zaskočený.
„No, já, já, no kurva," začal koktat.
„No?" pobídla jsem ho k odpovědi.
„Snažím se přestat," sklopil pohled.
„Kdy naposledy?"
„Asi před třemi dny," přiznal a vyhýbal se očnímu kontaktu. Cítila jsme se jako matka, která vyslýchá své dítě, jestli něco provedl. Až na to, že tohle bylo mnohonásobně vážnější. Sedla jsem si na zem a hrála si s prsty, což dělám pokaždé, když jsem nervózní nebo přemýšlím. Snažila jsem se to vstřebat a přijít na nějaké kloudné rozhodnutí.
„Řekni něco, prosím," zašeptal.
„Proč si dobrovolně ubližuješ?"
„Já na to takhle nemyslím, prostě v ten moment se potřebuji cítit lépe, nemyslet na starosti, smutek a podobně a je to jediné východisko z tohohle zasraného světa."
Překvapila mě jeho odpověď. Co by slavného člověka, co má na první pohled všechno, mohlo donutit přemýšlet takhle?
„Pomůžu ti, jak jen můžu, ale musíš přestat, jinak končím," zašeptala jsem a konečně se na něj podívala. Vypadal zmučeně. Nevím, jestli to bylo tím, že jsem na jeho závislost přišla, nebo protože se musel vzdát jeho chemicky vyvolané radosti, která nebyla pravá, ale jemu očividně dostačující. Možná to bylo tím, že se konečně někdo zajímal, co dělá se svým životem a zdravím a poprvé se mu snaží někdo pomoct.
„Slibuju, kvůli tobě," řekl.
Postavila jsem se a přešla k němu. Sedla jsem si vedle něj na postel a objala ho, on se mi opřel o rameno čelem a hluboce vydechl. Začala jsem se mu prohrabovat ve vlasech, abych ho aspoň trochu uklidnila a zbavila napětí z tak vážného tématu. Bylo mi ho vážně líto. Byla jsem tak zaslepená tím, že jsou drogy svinstvo, že jsem úplně zapomněla na příčinu jeho užívání.

„Promiň, že jsem ti lhal," řekl po chvilce.
„To je v pořádku, chápu, že se tím člověk zrovna nechlubí," uklidnila jsem ho a abych mu ukázala, že se opravdu nezlobím, chytla jsem mu tváře, zvedla hlavu z ramene a políbila ho. On toho hned využil a povalil mě na postel.
„Tak takhle teda ne," zasmála jsem se, zvedla a upravila si mikinu, kterou už stihl vykasat nahoru.
„Ale notak," zaškemral.
„Právě si posral tak vážnou chvilku! Před chvilkou si vypadal, že se rozbrečíš a teď bys chtěl jebat," zasmála jsem se.
„No co," pokrčil jen rameny s úsměvem.
„Pojeďme už radši domů," navrhla jsem, protože už na mě zase lezla únava.Přece jen jsem toho moc nenaspala. A taky jsem potřebovala dohnat všechny úkoly, protože jsem na to v poslední době opravdu kašlala, což asi není nejlepší nápad takovou chvíli před maturitou. Tak závidím Petrovi, že do školy už nechodí.