Naděje | Stein27

15. část

Bylo kolem čtvrté hodiny ranní, když Petr zastavil před panelákem, kde bydlím. Z posledních sil jsem držela oční víčka otevřená a bojovala s únavou.
„Můžeš jít spát ke mně, jestli chceš," zamumlala jsem v polospánku.
„Nemůžu, ale děkuju. Ty ale nevypadáš, že bys cestu do bytu zvládla, mám tě odnést?" zasmál se při pohledu na mě.
„Ne já to zvládnu!" bránila jsem se. Jeho popíchnutí mě lehce vzbudilo, takže jsem zvládla odepnout pás a otevřít dveře. Začala jsem se sbírat ze sedačky, ale zastavila mě jeho ruka, která chytila moji bradu. Nahnul se ke mně a políbil mě. Usmála jsem se do polibku a rychle se odlepila, protože jsem věděla, že kdybych to neudělala, už bych nezvládla od něj odejít.
„Ahoj," rozloučila jsem se a vylezla před auto.
„Brzo si pro tebe zas přijdu," usmál se a odjel.

Těžkýma nohama jsem vyšlapala schody, shodila ze sebe bundu a padla do postele, kde jsem okamžitě usnula s úsměvem na tváři.

Vzbudila jsem se před třináctou hodinou odpoledne. No co, i kdybych vstala brzo, do školy jsem jít neplánovala.
Podívala jsem se na mobil, kde mě čekala hromada upozornění. Nejprve jsem zaměřila svoji pozornost na čtvrnáct zmeškaných hovorů a padesát zpráv od Sofie. Začínalo to otázkami, kde jsem a končilo to nadávkami a výhružkami. Napsala jsem ji krátkou zprávu, že jsem v pořádku, že jsem v noci byla s Petrem a vrátila se domů brzo ráno a málo se vyspala. Další zpráva byla od Petra.
Petr: Až se vzbudíš, ozvi se
Přišlo mi to v osm ráno. To jako vůbec nespal?
Valentýna: Už jsem vzhůru

Odepsala jsem rychlou zprávou a šla si dát do kuchyně cereálie s mlékem. Sice už je doba obědu, ale já byla příliš líná na to, abych teď něco vařila. Snědla jsem cereálie a pak si dala rychlou sprchu. Stále jsem byla promrzlá z noci, takže horká sprcha bodla.

Když jsem se převlékla, čekala na mě další zpráva od Petra.
Petr: Můžu přijít?
Valentýna: Když doneseš jídlo, tak jo
Hele, to není vydírání, tomu se říká něco za něco. Nic přece není zadarmo ne? A já mám opravdu hlad, tak proč toho trošku nevyužít.
Petr: Má milostivá paní nějaké speciální přání?
Valentýna: Nechám se překvapit!

Mezitím co jsem čekala, až přijde jídlo... teda Petr, jsem pustila film Last christmas. Koho zajímá, že už je jaro? Hraje tam Emilia Clarke, je povinnost se na to dívat pořád!

Ze sledování filmu mě vyrušil zvonek. Zvedla jsem se, otevřela dveře a uviděla obrovskou krabici pizzy.
„Och ano," zašeptala jsem, když mi do čichových smyslů narazila vůně pizzy. Sebrala jsem krabici do ruky a nesla si ji do obýváku na stůl.
„Je ti jasný, že ta pizza nepřišla sama?" zeptal se mě s pobaveným tónem Petr, když došel za mnou.
„Jo promiň, ahoj," řekla jsem, ale neodlepila zrak od úžasné salámové pizzy, kterou jsem si hned začala cpát do pusy.
„Ty jsi marná, příště ti nic nedonesu."
To mě donutilo přestat jíst a zlostně se na něj podívat. Přišel ale šok.
„Co to máš proboha na hlavě?" zeptala jsem se zděšeně a ukázala prstem k jeho vlasům, které teď svítily stříbrnou až bílou barvou.
„No udělal jsem menší změnu, nelíbí?" zatvářil se na oko smutně.
„Nevím, máš je jako Jack Frost."
„To je jako kdo?" zeptal se zmateně.
„Jedna úžasná, dokonalá, překrásná pohádková postava, to byl muž mého mládí," usmála jsem se při vzpomínce na animovanou pohádku Legendární parta, kde byl hlavní postavou chlapec se sněhově bílými vlasy.
„Takže jsem úžasný, dokonalý, překrásný?" zvedl obočí a provokativně se zašklebil.
„Ne, já řekla, že máš jako on jen vlasy, to je rozdíl," pokrčila jsem ledabyle rameny. Bylo vidět, jak v něm začíná vřít krev díky mého dobírání si ho.
„Já tě asi zbiju."
„Posluž si."
Nad tím jen mávnul rukou a radši si přisedl ke mně. Do ruky si dal taky kousek pizzy, do které se hned zakousnul.
„Na co koukáš?"
„Last Christmas."
„Nějaká přeslazená romanťárna?"
„Ne, drž hubu a čum, rušíš mě!" okřikla jsem ho, když do mě furt kecal a já tak nevnímala film. Po mém napomenutí byl opravdu ticho a sledovali jsme film, který občas přerušil jen náš smích.

„Co budeme dělat teď?" zeptal se Petr, když film skončil.
„To já nevím, můžeme pustit něco dalšího."
„A neměla by ses učit nebo tak něco?"
„Ne, nechce se mi do školy zítra jít, takže se učit nehodlám." Vím, že to není zrovna nejlepší přístup ke studiu, ale chybět jednou za čas příliš neuškodí.

Podívali jsme se ve finále dohromady na tři filmy a pak jsme si ještě dlouho povídali. Táhlo už na devět hodin a já se s ním loučila u dveří.
„Jo málem bych zapomněl, na pátek si nic neplánuj, vezmu tě na koncert jednoho kamaráda."
„Jakého?" zeptala jsem se se zájmem, i když mi bylo jasné, že mi žádné jméno nepomůže, protože se v tomhle žánru hudby zrovna moc nevyznám.
„Viktor Sheen, když tak si od něj něco najdi a poslechni, ať máš aspoň představu," dořekl to, rychle mě políbil a zmizel mi z obzoru. Otočila jsem se na patě a mířila si to rovnou k notebooku, kam jsem zadala jím zmíněné jméno a začala poslouchat jeho písničky.

________________
Právě jsem si všimla, že Wattpadu zase hrabe a dává mi některá slova dohromady, tak jsem to musela opravovat 🤦🏻‍♀️ Doufám, že to není u všech částí, protože by mi asi hráblo taky