Naděje | Stein27

21. část

Strčila jsem do něj, aby spadl na postel. Když tak učinil, sedla jsem si na něj a vášnivě ho políbila, přitom jsem mu rozepínala knoflíky jeho košile. To mi ale moc nešlo díky nedostatku soustředěnosti, proto jsem s ní silně škubla a knoflíčky se rozletěly po celém pokoji. Sama jsem byla překvapená, že jsem to zvládla, co si budeme, zrovna přílišnou sílou neoplývám.
„Bože, ty jsi dokonalá," zašeptal mezi hlubokými nádechy a silně stisknul mé boky. Nic jsem neodpověděla, protože jsem se začala věnovat jeho obnažené hrudi, poté jsem si sundala tričko a začala pracovat na jeho kalhotách, s kterými jsem měla lehčí problém, proto se mi Petr začal smát a radši si je sundal sám.
Chystala jsem se stáhnout jeho trenky, ale podívala jsem se na něj s otázkou v očích.
„První šuplík," ukázal bradou na noční stolek vedle jeho postele. Natáhla jsem se po zásuvce s cílem sebrat malý stříbrný balíček s kondomem, ale moji pozornost opoutalo něco jiného. Chytla jsem mezi rozklepané prsty malý průhledný pytlík, jehož obsah byly, mně již z dřívější zkušenosti s Petrem známé, malé bílé krystalky. Do očí se mi nahnaly slzy. Lhal mi. Podívala jsem se na něj se slzami v očích.
„Co se děje?" zeptal se zmateně.
„To mi řekni asi ty," zašeptala jsem a ukázala mu svůj nález.
„Není to tak, jak to vypadá, nech mi to vysvětlit," řekl trochu vyděšeně.
„To jsem slyšela už tolikrát! Kurva, Petře, já ti věřila! Řekla jsem, že ti pomůžu s čímkoliv, udělám pro to všechno, abys přestal. A cos udělal ty? Vesele mi lhal! Já-já nevím, co k tomu říct!" postupně jsem zvyšovala hlas.
„Val, prosím, nech mi to vysvětlit," chytil moji tvář pevně do svých dlaní.
„Já myslím, že jsem toho viděla dost a slyšet nic nepotřebuji," zašeptala jsem bolestně, sundala jeho ruce z mé tváře a vydala se na odchod. Po cestě jsem na sebe hodila tričko, které jsem našla před postelí. Ignorovala jsem volání svého jména za sebou. Dokonce jsem se musela několikrát vymanit z jeho pevného sevření. Vůbec jsem nevnímala okolí a jen se soustředila na to, abych se dostala co nejdál od něj. Rychle jsem se obula a vyběhla ven.

Nechápu, jak mi mohl měsíc lhát o tom, jak je čistý a všechno a přitom celou dobu bral. Mohla jsem mu pomoct, kdyby mi řekl. Byla jsem tu pro něj a naivně věřila, že s tím přestal. Nevěděla jsem, jestli jsem více zklamaná nebo naštvaná. Měla jsem chuť něco rozkopat, začít řvát, brečet.

Podívala jsem se do ruky, kde jsem furt pevně tiskla malý sáček, který od mého sevření začal být zpocený. Nacpala jsem ho do kapsy svých riflí a vydala se neznámo kam.

Mohla jsem jít asi půl hodiny, než jsem si sedla na nejbližší lavičku v parku. Potřebovala jsem si s někým promluvit, jenže Sofie dnes byla s Maxem a nechtěla jsem je rušit. Michal nepřicházel v úvahu, protože jsem si s ním v poslední době vůbec nerozuměla.

Nakonec jsem vytočila číslo jediného člověka, který mě v tu chvíli napadl. Poslouchala jsem, jak se ozývá pípnutí a když se ozvalo po čtvrté, stiskla jsem červené tlačítko. Začala jsem být zoufalá, nikoho jiného jsem neměla, tedy kromě Petra, ale u něj si po tomhle nejsem jistá, jestli ho vůbec mám.

Složila jsem hlavu do dlaní a snažila se uklidnit. Po nějaké době mě vyrušilo vyzvánění mého mobilu. Podívala jsem se na jméno volajícího a okamžitě přijala.
„Cos potřebovala?" ozve se veselý hlas Dominika a mně se zase nahrnou slzy do očí.
„Máš čas?" zašeptala jsem.
„No jako šlo by to zařídit, děje se něco?" změnil tón hlasu na starostlivý.
„Všechno ti řeknu," přeskočil mi hlas i přes to, že jsem se snažila udržet v klidu a nic na sobě nedat znát alespoň do doby, dokud s ním budu v soukromí.
„Pošli mi kde jsi, hned jsem tam," s tím to típnul.

Poslala jsem mu adresu a čekala. Do deseti minut se na cestě po pravé straně ukázalo velké černé auto, že kterého vyběhla vysoká postava.
„Proč tu sedíš jen v tričku proboha? Zas takové teplo není!" na ni nečekal a začal na mě navlékat jeho mikinu. Já si u toho vzpomněla, jak se přesně to samé stalo před měsícem v hotelu, kdy mi byla zima a taky mi oblékal jeho mikinu. Byl to ten samý den, kdy mi Petr slíbil, že s drogami skončí. To mě znovu rozbrečelo.
„Jsi v pořádku? Co je?" podíval se na mě vyděšeně. Já se nezmohla na nic jiného, než vytažení pytlíčku a zamávání s ním před jeho očima. Chvíli byl zmatený a nevěděl, co tím myslím, ale zmatený výraz po chvíli vystřídal výraz plný pochopení a lítosti. Vzal mě do své náruče a pevně mě tiskl svými pažemi. Byl jediný, se kterým jsem ohledně Petra a jeho závislosti mluvila. Nevěděla to dokonce ani Sofie. A přesto, že si Nik sám občas něco dal, plně mě v tom podporoval a stál za mým názorem.

„Je to píčus," konstatoval, když jsem přestala brečet a odtáhla jsem se od něj.
„Já nechápu, proč mi prostě lhal. Kdo ví, s čím dalším mi celou dobu lhal."
„Pojď," vedl mě do auta. Sedla jsem si na místo spolujezdce a jeli jsme někam na hotel. Byla jsem tak zabraná Petrem, že mi ani nedošlo, co tu dělá. Vždyť v Brně nebydlí, tak proč tu je?
„Co tu vůbec děláš?" zeptala jsem se ze zvědavosti.
„Dělám na jedné písničce," dál to nerozvíjel.
„A to tě baví, jezdit pořád někam? Mě by to teda nebavilo."
„To si zvykneš. K mojí práci to prostě patří."

Jeli jsme asi patnáct minut a objevili jsme se před hotelem, kde měl prý zarezervovaný pokoj. Sedla jsem si na postel a on vedle mě. Potichu mě pozoroval, asi nevěděl, co říct.

„Já nevím, co dělat," povzdechla jsem si.
„Já ti rozumím, ale Petra znám dlouho, je to fakt super kluk, měla bys mu dát ještě šanci. A pro jistotu ho dát na vodítko, ať ho máš pořád na očích," pokusil se mě rozesmát, což se mu celkem povedlo. Nechápu, že ten kluk vypadá, s prominutím, jako největší čurák a přitom je to úžasný starostlivý kamarád. Když si vzpomenu, jak na mě poprvé působil a kde jsme s naším kamarádstvím teď, chce se mi smát. To je přesně důvod, proč by lidé neměli dávat na první dojem.
„Ale kde budu mít jistotu, že mi zas nebude lhát? Já nevím, jestli mu můžu ještě věřit."
„Je to tvoje rozhodnutí, já nemám právo ti do toho kecat. Odpočiň si, já pojedu koupit nějaké jídlo, jo?"
Jen jsem na to kývla a lehla si na postel. Měl pravdu, měla bych si odpočinout, ani jsem si neuvědomovala, jak jsem unavená.

Vzbudila jsem se a všude okolo byla tma. Vzbudil mě Nik volající s někým. Nenápadně jsem se vrátila zpět do původní polohy, abych nevzbudila podezření a poslouchala. Vím, že poslouchat cizí rozhovory by se nemělo, ale co k tomu říct, jsem prostě zvědavá.

Přešlapoval ze strany na stranu a snažil se mluvit šeptem, aby mě nevzbudil, což se mu teda moc nedařilo, protože na tónu hlasu šlo poznat, jak je naštvaný.

„Kurva já jsem ti říkal, ať toho necháš... Ne, drž hubu, věděl si, jak jí na tom záleží... Co s tím mám jako dělat?... Posral sis to sám, tak se snaž ty!... Jsi fakt kokot, máš úžasnou holku, nemáš jedinej důvod fetovat a stejně jsi to dělal... Co do toho taháš mě? Já si můžu dělat, co chci, já nemám nikoho, kvůli koho přestat, tak proč bych to dělal?... Seru na tebe, čau."

Slyšela jsem úryvky jejich rozhovoru. I úplně tupý člověk by poznal, že volal s Petrem a byl pěkně naštvaný. Divím se, že Petr volal jemu, ale mně, aby se omluvil nebo se to snažil nějak zachránit, ne.

„V pohodě?" zeptala jsem se, když jsem slyšela, jak zhluboka dýchá.
„Ty už nespíš? Vzbudil jsem tě? Promiň," začal se omlouvat a rozsvítil světlo. Viděla jsem, jak měl vzteky vystouplé žíly.
„To je v pohodě. Očividně dneska nasral už dva lidi," zasmála jsem se tomu, i když na tom vlastně nic vtipného nebylo.
„Serem na něj, donesl jsem pizzu, nugetky, hranolky a tak," zvedl mi před očima plnou tašku jídla a krabici. Ten kluk ví, jak na mě.
„To nemáme šanci sníst," zasmála jsem se.
„Nevím jak ty, ale já jo," řekl a vytáhl z placaté kovové krabičky brko, které si zapálil.
„Ty debile, jsi na hotelovém pokoji," zasmála jsem se.
„Neboj se, mám to ošéfovaný," podal mi zapálené brko. Sice jsem nehulila už hodně dlouho, ale momentálně jsem byla odhodlaná udělat všechno pro to, abych si zlepšila náladu. Vložila jsem jej mezi rty a natáhla, jenže přestal hořet. Naštvaně jsem zabručela, protože to se mi předtím dělo pokaždé. Nik se mi jen zasmál a připálil mi. Vydechla jsem obláček kouře a rozkašlala se, protože už je to i docela dlouho od toho, kdy jsem naposledy kouřila.

Po třech hodinách jsme leželi vedle sebe na posteli, neschopni sebemenšího pohybu. Měl pravdu, opravdu jsme to zvládli všechno sníst. Ale nebudu lhát, měla jsem opravdu málo od toho, abych to všechno vyklopila.

„Já se asi pogrcám," přiznala jsem.
„Ty vole ani o tom nemluv, snažím se to udržet," zasmál se a poté se zmučenězatvářil, protože mu zatřesení ze smíchu neudělalo dobře. Ještě chvíli jsme sipovídali a potom usnuli.

_________________________________

Doufám, že se všichni máte dobře a že jste zdraví! Já se vrátila o týden dřív ze Španělska. Nebudu lhát, málem nám zrušili i poslední let a my tam tím pádem trčeli další měsíc :D Ale jsem smutná, nestačila jsem sbalit ani žádného Španěla :( :DD