Naděje | Stein27

17. část

Vzbudila mě zima, protože jsem byla skoro celá odkrytá. Takže první, co jsem po ránu viděla, bylo mé nahé tělo, které mi okamžitě připomnělo, co se v noci dělo. Měla jsem z toho smíšené pocity. Věděla jsem, že to bylo příliš narychlo, což není můj styl, ale na druhou stranu toho nelituji. Přece jen jsem mohla dopadnout hůř a vyspat se opilá s úplně neznámým mužem a vzbudit se v posteli sama.

Natáhla jsem na sebe oblečení z předešlého dne, ale pořád jsem se klepala zimou. Ještě aby ne, když jsem neměla už ani ty silonky, kvůli Petrové nedočkavosti. Snažila jsem se najít další oblečení, ale rifle nebo triko od Petra by mi opravdu nepomohlo, navíc by si pak neměl co obléct on.

Začalo mi hrozně kručet v břiše. Takže zmrzlá a ještě hladová, mohlo to být lepší? Chtěla jsem Petra vzbudit a donutit ho, zajít někam na snídani, ale když jsem s ním třásla, ani neotevřel oko. Rozhodla jsem se tedy, že se na výpravu za jídlem vydám sama. Chytla jsem svoji kabelku a vyšla z pokoje. No vlastně nevyšla, jelikož jsem do někoho hned narazila.
„Vykrádáš se někomu z pokoje?" zazubil se na mě Dominik.
„Co? Ne, jen mám hlad," odpověděla jsem a trochu u toho drkala zuby. Dominik si mě podezřele prohlížel.
„Jsi v pořádku?"
„Jo, jen je mi zima."
Dominik na nic nečekal a přetáhl si přes hlavu svoji mikinu, což mu rozcuchalo vlasy. Budu upřímná, byl naprosto rozkošný. A ještě víc, když svoji mikinu vzal a přetáhl mi ji přes hlavu.
„Tos nemusel, ale děkuju," usmála jsem se na něj. On jen kývnul hlavou.
„Kam jste vůbec s Péťou včera tak rychle zmizeli?"
„Na pokoj, byli jsme unavení," zalhala jsem.
„Jasně, unavení," začal se smát.
„Hele, nevíš, kam na jídlo?" ignorovala jsem jeho posměšek a radši se zeptala na něco užitečného, protože jsem se od hladu už začínala kroutit.
„Vlastně zrovna jdu do nedaleké kavárny, jdeš se mnou?" nabídl mi. Bez přemýšlení jsem kývla a vydala se za ním. Je mi jasné, že mě Petr bude hledat, pokud se vzbudí a neuvidí mě v pokoji, ale hlad byl silnější než starost.
„Jak jste se s Petrem vůbec poznali?" zeptal se, aby řeč nestála.
„Já nevím, jestli to můžu říct, je to celkem osobní," uvažovala jsem.
„Jsem jeho kámoš, proč bys to nemohla říct?"
„Našla jsem ho sjetýho na hajzlech v klubu," řekla jsem a on se začal smát, jako kdyby na takové situaci bylo snad něco vtipného.
„Já sice věděl, že ten debil fetuje, ale až tak?" smál se dál.
„On fetuje?" zarazila jsem se.
„Ty to nevíš?" zastavil se taky a vypadal trochu vyděšeně, že to řekl.
„Cože?" skoro jsem křičela. Začaly se mi stresem třepat ruce a dýchala jsem přerývavě.
„Kurva to jsem asi říkat neměl."

Nevěděla jsem, co si o tom myslet. Myslela jsem, že to tenkrát prostě zkusil a dopadlo to špatně. A i kdyby předtím bral, tak snad ta situace byla tak vážná, že by to člověka donutilo přestat brát, no ne? Potřebovala jsem si s ním o tom promluvit co nejdřív. Ideálně hned. Otočila jsem se odhodlaná vyrazit zpět na pokoj, ale Dominik mě chytil za ruce, očividně mu došlo, co chci udělat.
„Neřeš to teď, pojď se najíst a pak si to v klidu vysvětlíte, jo?" přemlouval mě. Nevěděla jsem, co dělat. Potřebovala jsem to opravdu vědět hned, kdybych věděla, že bere drogy, nikdy bych si s ním nic nezačala. Opovrhovala jsem lidmi, kteří berou drogy, pokud nepočítám teda občanské kouření trávy nebo jednou za čas koule na párty.
„Val, ser na to. Vážně. Nebudu ti lhát, ale k téhle práci to prostě patří. Nevím, jak je na tom teď, měsíc jsem ho neviděl, třeba už nebere, spletl jsem se a zbytečně tě tu straším. Vím jistě jen to, že předtím bral. Tak se teď uklidni jo?" přemlouval mě dál. Měl pravdu, musím se uklidnit a pak si to s ním v klidu vyříkat. Jenže co budu dělat, když se mi přizná, že je bere pořád?

Po chvilce jsme byli před kavárnou. Jako správný gentleman mi podržel dveře. Sedli jsme si ke stolu vedle prosklené zdi, s výhledem na ulici. Oba jsme si objednali kávu a nějaký dort k tomu. Takovou snídani bych si nechala líbit každý den. Zamyšleně jsem se dívala na ulici a dloubala u toho vidličkou do dortu.

„Vypadáš jako fajn milá holka, tak se tím přestaň trápit, nestojí ti to za to," promluvil po dlouhé době ticha.
„A ty vypadáš jako někdo, kdo bude drogy omlouvat."
„Lhát ti nebudu. Mám s nimi zkušenosti, občas si dám, občas jsem si dal i s Petrem. Nepřijde mi to jako tak velké zlo, jak všichni říkají," přiznal se.
„No aspoň se přiznáš. Hele, jak by ti bylo, kdybys našel svoji holku skoro mrtvou někde? V té době mi sice byl u prdele, ale najít ho tak teď, tak fakt netuším," povzdechla jsem si.
„Já nevím, holku jsem neměl tak dlouho, že už se do takové situace neumím ani vcítit," zasmál se a pokračoval, „ale chápu, kam tím míříš. Asi bych byl z toho hodně v prdeli. Fakt nevím, to je těžký, když jsem nic podobného nezažil."
„Tys dlouho neměl holku? Vypadáš jako někdo, kdo má každý měsíc jinou," podivila jsem se.
„Spíš každou noc," zasmál se.
„Jo máš pravdu, vypadáš spíš na to," zasmála jsem se s ním.
„Hele, přijdeš mi fakt fajn, nechceš někdy někam zajít? Jako kamarádi samozřejmě. Kdyby to Petrovi vadilo, tak v poho," navrhnul.
„Vlastně můžem, proč ne."
Po tomhle jsme si vyměnili kontakty. Vlastně bude fajn mít nějakého nového kamaráda. Přijde mi, že s Maxem a Michalem jsem se hrozně vzdálila v poslední době. Navíc jsem ráda, že se z Dominika vyklubal tak super kluk, v noci mi přišel arogantní.

Dojedli jsme, dopili kávu a odešli. Nik i přes můj urputný protest zaplatil za nás oba, což jsem si dala za úkol, že příště mu to oplatím.

Rozloučili jsme se před mým a Petrovým pokojem.