Naděje | Stein27

9. část

Cítila jsem se hrozně, byla jsem smutná, zdrcená, cítila jsem se, jako kdyby se mi rozpadal svět. A to vše kvůli klukovi, který sotva ví, že vůbec existuji. Taky jsem byla naštvaná. Na něj, že se tam ocucává s nějakou buchtou, ale hlavně na sebe, že jsem dovolila neznámému klukovi, dostat se mi tak pod kůži.

Celé mé tělo zužoval jakýsi divný nepopsatelný pocit. Ruce se mi tak třepaly, že když jsem se přibližovala s láhví vodky k ústům, hrdlo mě drklo do předních zubů. Vím, že alkohol žádné problémy nevyřeší, ale je to nějaký zlozvyk lidstva, řešit problémy alkoholem a mě v tu dobu nenapadlo také nic lepšího.

V očích mě štípaly slzy, ale za každou cenu jsem se snažila je udržet. Vyhledala jsem pohledem Sofii. Nutně jsem potřebovala kamarádku, která by mě vyslechla, objala mě a zároveň mi vynadala, jaká jsem naivní kráva a že mám na lepšího a on za to nestojí. Jenže Sofie byla opět klasicky zaneprázdněna i přes to, že mi slíbila pravý opak.

Nevěděla jsem, co dělat. Jít domů? Vím, že tam bych se trápila ještě více, navíc se mi nechtělo absolvovat celou tu cestu autem, jelikož mi nebylo nejlépe ani po fyzické stránce, díky alkoholu. Zůstat tu a dívat se na to, jak se tu každý baví? To taky není nejlepší nápad, ale na druhou stranu se můžu pokusit najít nějaké klidnější a liduprázdnější místo, kde bych se mohla uklidnit, nebo opít do němoty. Ten nápad se mi líbil.

Začala jsem se cítit ještě hůře. Alkohol má vlastnost, kterou někdy milujete, ale někdy nenávidíte. Mnohonásobně vám zvětší vaše emoce. Když jste šťastní, tak je to úžasné, ale naopak když jste v situaci jako teď já, zrovna výhoda to není. To mě však nezastavilo od toho, abych si opět dvakrát lokla. Už jsem ani necítila tu odpornou chuť.

Rozhodla jsem se, že půjdu najít nějaké to klidné místo. S námahou jsem se postavila a trochu zakolísala, rovnováhu jsem ale získala zpět, díky opěrky gauče. Nevyváženou chůzi jsem se rozešla ke schodišti, protože dle mého názoru tam bude méně lidí. Komu by se v podnapilém stavu chtělo do schodů? Mně teda rozhodně ne, ale pro trochu klidu jsem se pevně rozhodla, že to zvládnu.

Přidržovala jsem se zábradlí, v jedné ruce ještě pořád láhev průhledné tekutiny, kterou jsem se posilnila, když jsem zdolala půlku schodiště. Bylo mi fakt hrozně, málem jsem to už vzdala a šla zpět dolů, ale nakonec jsem si řekla, že když už jsem v polovině cesty, zvládnu to dokončit. Nohama jsem zakopávala o schody, tělem se opírala o zábradlí a doufala, že je kvalitně ukotveno, protože bych spadnout teď opravdu nechtěla.

Když jsem se konečně ocitla v druhém patře, sama pro sebe jsem se usmála a vydala se k prvním dveřím. Pro mé neštěstí byly zamknuté, ale při druhém pokusu už mi štěstí přálo. Otevřela jsem dveře a ocitla se v vcelku velké koupelně. Zavřela jsem za sebou dveře a klopýtala k vaně. Málem jsem u toho zakopla o koberec. Který kretén by dával koberec do koupelny? Vítězoslavně jsem se usmála, když jsem se ocitla na chladivé zemi, opřená o vanu. Konečně mám svůj tak chtěný klid. Na druhém patře jsem nepotkala ani jednu živou duši, takže předpokládám, že mě tu opravdu nikdo rušit nebude a strávím tu celou noc sama až do rána, kdy budu moct odejít domů.

Opravdu jsem na sebe naštvaná, že jsem si myslela, že by to s ním mohlo dopadnout jinak, když je to pokaždé stejné. No co, teď si měsíc posmutním a potom budu ještě ráda, že mě přešel. Jenže teďka to mé bolavé srdíčko očividně nedokáže pochopit. Zoufale jsem se opřela čelem o pokrčená kolena a přestala vnímat okolí. Nevím, kolik času už uplynulo, ale z mých myšlenek mě vytrhlo až zabouchnutí dveří, což může znamenat jediné. Vůbec jsem se však nezajímala o to, kdo přišel. Nenapadlo mě, že to může být někdo, kdo by mohl využít mého psychického rozpoložení a opilosti a třeba mě znásilnit. Nebo okrást. Cokoliv.

„Nikdy by mě nenapadlo, že se naše role otočí," uslyšela jsem mužský hlas ode dveří. S námahou jsem zvedla hlavu a přimhouřila oči se snahou zaostřit svůj zamlžený a vlnící se výhled. Po chvíli mžourání jsem rozeznala toho kluka ze záchodů. Už to byly dva měsíce, co jsem ho neviděla a myslela jsem si, že ho už nikdy ani neuvidím. Možná, že jsem ho ani neviděla a celé se mi to jen zdálo, přece jen jsem toho vypila celkem dost a nebylo by to poprvé, co se mi něco zdálo. Ale nikdy mé bludy teda nemluvily, takže mě to lehce utvrzovalo v tom, že tu opravdu je.
„Jenže já nejsem zfetovaná. Pouze opilá... a smutná."
„Chceš si o tom promluvit?" zeptal se se zvědavostí v hlase a stále přešlapoval u dveří.
„Já nevím. Vlastně asi ne, nechci na to už myslet, stejně jen dělám z komára velblouda."
„Můžu si přisednout?" zeptal se. Jen jsem nenápadně pokývala hlavou. Měla jsem dojem, že to nemohl ani vidět, ale když se po chvilce sebral a sesunul se na zem vedle mě, usvědčilo mě to v tom, že opak byl pravdou.
„Ať se děje, co se děje, věř, že bude časem líp," dotkl se mého kolena jako chlácholivé gesto.

Zvedla jsem hlavu z kolen a pomalu se k němu natočila tělem, abych se na něj dívala. Vypadal mnohem líp. Vlastně co líp, byl nádherný. Nevím, jestli to bylo důsledkem alkoholu, nebo jsem si toho prostě všimla až teď. Vlasy měl upravené, měl zdravou barvu pleti, rty narůžovělé. Přesný opak toho, jak vypadal, když jsem ho viděla naposledy. Podívala jsem se mu do očí a zjistila, že mě jeho opět rozšířené zorničky bez mrknutí pozorují. Vůbec jsem neřešila, že je podle očí očividně opět na drogách. Alkohol v mé krvi zatemňoval myšlenky na podstatné věci. Soustředila jsem se jen na to, jak moc blízko je a na jeho ruku na mém koleni.

„Jsi nádherný," vypadlo ze mě dřív, než jsem nad tím vůbec přemýšlela. Nebýt alkoholu, hrozně bych se styděla. On se po mých slovech jen usmál, asi nevěděl, co říct. Chvíli jsme byli jen ticho a dívali se tomu druhému do očí.

„Ty taky, ani nevíš, jak moc."

V ten moment jsem vůbec nepřemýšlela. Nechala jsem se unést celou situací. Ani nevím, jak mě to napadlo. V jednu chvíli jsem byla vedle něj a druhou chvíli jsem držela jednou dlaní jeho tvář a svá ústa měla pevně přitisknutá na těch jeho. Několik sekund se ani nehýbal, asi byl stejně překvapený jako já. Netrvalo ale dlouho a jeho paže obtočil kolem mého pasu a natiskl si mě blíž na jeho hruď a konečně pohnul rty. Nebyly to žádné jemné a něžné polibky. Hrubě jsme naráželi svými rty o sebe, vlastně to dokonce i lehce bolelo, ale ani jednomu z nás to očividně nevadilo.

Dala jsem do toho polibku všechno. Svoji zlost, smutek, bolest. Věděla jsem, že chápe, co dělám, protože jsem cítila, jak všechny mé pocity bere na sebe. Všechno vybíjela na jeho rtech a ani jsem si neuvědomila, že mi z levého oka vyklouzla slza, která pomalu stékala po tváři. Celý ten moment působil jako věčnost. Nevím, jestli to trvalo minutu, nebo hodinu. Ztratila jsem pojem o čase. Prsty jsem měla pevně propletené v jeho vlasech, za které jsem občas zatáhla a on mi až bolestivě zarýval prsty do boků. Zapomněla jsem na celého Adama, na svoji nevolnost, na školu, na své kamarády. Zapomněla jsem na čas - minulost, budoucnost. Vnímala jsem jen přítomnost, kterou však narušilo prudké rozražení dveří.

„Val! Viděla jsem Adama a šla..." zarazila se při pohledu na nás. Rychle jsme se od sebe odtrhli a já ji lehce provinile pozorovala. Měla jsem dojem, jako kdybych mezitím úplně vystřízlivěla. Byla jsem nesvá z toho, že mě takhle našla, zvlášť když nikdy nic takového nedělám.
„No... eh... já viděla Adama jak tam s tou tam no víš a tak... no šla jsem tě najít, jestli nechceš ke mně domů, ale vidím, že už sis zábavu asi našla, tak já teda nebudu rušit," koktala.
„Počkej! Já asi bych už šla spát, jsem unavená," řekla jsem. I když jsem lhala. Byla jsem všechno, jen ne unavená, ale začala jsem se cítit trapně za to, co se právě stalo, a nevěděla bych, jak se před ním dál chovat.
„Tak mě počkej venku, zajdu si pro kabelku a hned jsem zpět."

Zvedla jsem se a naposledy se ve dveřích podívala naPetra, který stále tiše seděl před vanou. Nevěděla jsem, co dělat, tak jsem sepokusila aspoň o úsměv. Díval se upřeně na mě, ale nemohla jsem rozluštit žádnéjeho emoce nebo myšlenky. Sofie tam zůstala, ale neměla jsem sílu na to, abychřešila, co tam dělala. Poslechla jsem ji a šla čekat před dům, kde se pochvilce objevila taky.