Naděje | Stein27

37. část

„Pojď, musíme domů, nebo nastydneme," ignorovala jsem, co řekl, a snažila se ho zvednout.
„Já nikam nechci, nemám sílu," odporoval.
„Já se tu s tebou fakt dohadovat nebudu, přestaň se choval jak malé dítě a pojď," naštvala jsem se, což mu nahnalo aspoň trochu rozumu do mozku, protože se ztěžka podepřel rukou a sedl si.
„No vidíš, že to jde, tak asi pospěš, začíná lít ještě víc," popoháněla jsem ho i přes to, že to už nehrálo žádnou roli. Mokří jsme byli skrz na skrz, nemocní pravděpodobně budeme taky, ale to neměnilo nic na tom, že bych byla doma ráda co nejdříve.

Šli jsme pomalu směrem ke mně domů a podepírala jsem Petra, který se z posledních sil snažil tam dojít.
„Ještě chvilku, už tam budeme," povzbuzovala jsem ho.

Když jsme se konečně po době, která se zdála dlouhá, jako kdybychom ušli jeden světelný rok, ocitli před vchodem, štěstím jsem si musela poskočit.
„Už tam budeme!" oznámila jsem mu šťastně, i když to vypadalo, že mě ani nevnímá, takže jsem to říkala více méně spíše sobě.

V chodbě jsem ho opřela o zeď a řekla mu, ať se drží, protože s rovnováhou momentálně moc kamarád nebyl, ale musela jsem mu sundat boty a stáhnout z něj alespoň mokrou mikinu.

Když jsem mu přetahovala mikinu přes hlavu, z posledních sil řekl: „Ne, že bych si stěžoval nebo nechtěl, ale nejsem si jistý, jestli bych to teď zvládl."
Naoko naštvaně jsem se na něj podívala, jestli to momentálně myslí vážně, ale cukaly mi koutky úst smíchem. Ani v takové situaci si nenechá ujít nějakou oplzlou poznámku.
„Pojď," rozhodla jsem se na jeho předešlou větu nic neříkat a radši jsem ho táhla do obývacího pokoje, kde jsem mu přikázala si lehnout na gauč. Následně jsem mu stáhla ještě rifle, což byl pořádný boj. Pokud jste si někdy svlékali promočené oblečení, tak dost dobře víte, že je to téměř nemožný úkol. Snažila jsem se ignorovat jeho propalující pohled, který ze mě nespustil, když jsem rozklepanýma rukama zápasila s jeho páskem a následně pomalu stahovala každou nohavici po centimetrech. Pak jsem mu stáhla tričko a rychle ho přikryla dekou s úmyslem, aby se nenastydl, ale to jsem si jen nalhávala, abych se na něj nemusela dívat a nijak mě to nepokoušelo.

Pak jsem šla do kuchyně, kde schováváme veškeré lékařské věci, sebrala jsem pár náplastí, dezinfekci, obvazy a další věci, co mi přišly pod ruku. Do obývacího pokoje jsem šla opatrně s plnou náručí věcí, div mi půlka z toho nepopadala, než jsem došla ke gauči. Všechno jsem to hodila na odkládací stůl a Petr se na to díval s otázkou v očích.
„Co to má znamenat?" zeptal se nechápavě.
„No musím ti přece ošetřit ten nos ne," usmála jsem se na něj.
„No, když to musí být," povzdechl si, vrátil hlavu zpět na polštář a zavřel oči. Nastříkala jsem desinfekci na kousek vaty a začala s ním přejíždět přes rány a stírat krev, kterou ale téměř smyl déšť. Když jsem byla hotova a usoudila, že to žádnou náplast ani obvaz nepotřebuje, chtěla jsem odtáhnout ruku od jeho obličeje, ale zabránila mi v tom jeho dlaň, která stiskla mé zápěstí. Otevřel oči a díval se do těch mých. Pak pootevřel rty, jako kdyby chtěl něco říct, ale nic z nich nevyšlo a pak ústa zase zavřel. Chvíli jsme se jen dívali do očí, zatímco já měla položenou dlaň na jeho tváři, kde si ji přidržoval.

Po chvíli konečně promluvil: „Chyběla jsi mi."
„Ty mě taky," zašeptala jsem. Jeho ruka se z té mé přesunula na moji tvář, kde chvíli byla, ale pak se přesunula na můj zátylek, za který si mě pomalu přisunul blíže k jeho obličeji. Naše rty od sebe byly jen pár milimetrů, ale nikdo z nás se neměl k tomu, aby překonal tu krátkou vzdálenost. Připadalo mi to nekonečně dlouhé, než se Petr pohnul a políbil mě. Jemný a nevinný polibek se ale ve chvilce přeměnil na drsné vyměňování emocí, které v nás proudily. Všechen ten smutek, hněv, agrese, za tu dobu, co jsme byli bez toho druhého.

Byla jsem to já, kdo to přerušil. Věděla jsem, že ještě chvíli a už bych nebyla schopná přestat. Beze slova jsem si stoupla, mezitím co on se na mě nechápavě díval.
„Stalo se něco?" zeptal se zmateně.
„Ne, já jen.. půjdu už spát, jsem unavená."
„Dobře, dobrou noc."
„Dobrou," odpověděla jsem a rychle zmizela ve svém pokoji, kde jsem málem zakopla o krabice. Díky toho mi došlo, že ráno, až se vzbudí, budu mu muset vysvětlit, co se tu děje a proč jsou tu všude krabice. Ale dřív nebo později, se to stejně musel dozvědět. Dominikovi bych to taky měla říct. Přece jen mi do odletu zbývá už necelý týden, a to uteče jak voda.

Vzbudila mě hlasitá rána, díky které jsi leknutím sedla na posteli. Vystrašeně jsem se podívala kolem sebe, abych našla zdroj té rány. Pohled mi padnul na Petra, který ležel rozplácnutý na podlaze v mém pokoji a krabice byly rozházené po celém mém pokoji. Pozorovala jsem, jak se vzpamatovává, sedá si a rozhlíží se okolo sebe. Nechápavě jede zrakem přes krabice, až skončí na mně. Smutně jsem se na něj dívala, nevěděla jsem, co říct.

„Co to má znamenat, Val?" zeptal se Petr a ublíženě se na mě díval, protože moc dobře tušil, co to znamená.
„Jedu studovat do Francie," odpověděla jsem, dívajíc se nervózně na své sepnuté ruce v klíně.
„Aha," odpověděl. Konečně jsem se na něj podívala. Jeho obličej se ze smutné grimasy přeměnil na naštvanou. Nedávala jsem mu to za zlé, ale přece jsme spolu už nebyli, proč by měl být naštvaný?
„A říct si mi to chtěla kdy?"
„Nevím, vždyť jsme spolu nemluvili ani nepamatuju!" začínala jsem být naštvaná taky. On mi taky už neříká, co se děje v jeho životě.
„Fajn. Hele, už musím jít, tak se měj," řekl a vypadl z bytu dřív, než jsem vůbec stihla cokoliv namítnout.