Naděje | Stein27

30. část

„Ahoj, Val," mírně se na mě usmál a pak uhnul zrakem. Jen naprostý debil by necítil tu napjatou situaci, která se vířila vzduchem.
„Čau, Niku," falešně jsem se široce usmála a roztáhla ruce na objetí, i když to byla ta poslední věc, kterou jsem teď chtěla udělat. Ne z důvodu, že bych Dominika nechtěla obejmout, jen jsem byla nervózní. Ale musela jsem před Viktorem a Petrem dělat, že je mezi námi všechno v pořádku, aby se nezačali vyptávat. Nebo spíš zmírnit už tak jejich velké podezření, kterého nabyli během té chvilky, co tu jsme.

Byl zaskočený, ale po několika sekundách se vzpamatoval a rozevřel ruce, abych já mohla ty své obtočit kolem jeho hubeného, ale vysokého těla. Byl ztuhlý s téměř nedýchal, o mně se dalo říct to samé.

Jestli jsem si myslela, že tímhle všechny přesvědčím, že je vše v pořádku, tak jsem byla pěkně na omylu, protože tomu by neuvěřil ani ten nejnaivnější člověk.

„Tu mi něco nehraje," řekl Viktor, když jsme se od sebe odtáhli.
„Co by tu nehrálo?" snažila jsem sehrát hloupou a dělat, že nevím, o čem je řeč, Dominik na znak souhlasu kýval hlavou a dával mi tak za pravdu.
„Jste divní," zkonstatoval a podíval se na Petra, který pečlivě pozoroval kelímek plný tekutiny, který si musel stihnout dolít v době našeho malého amatérského divadýlka.
„Tobě přijdou normální?" zeptal se ho.
„Asi jo," zamrmlal Petr potichu, sotva ho šlo slyšet.
„No já asi půjdu, tak se kdyžtak uvidíme později," rozloučil se Viktor a rychle zmizel.

„Tak jak se máš?" zeptala jsem se Dominika, snažíc se to napětí mezi námi alespoň trochu rozvolnit, protože dřív nebo později se stejně zase budeme muset začít chovat normálně a hodit to všechno za hlavu.
„Bylo líp, co ty?" podíval se na mě a na vteřinu se v jeho očích zračil smutek, který zase rychle zmizel.
„Celkem dobře."

„Jdete pít, nebo na sebe budete jen přiblble čumět?" promluvil do ticha Petr a my sebou škubli. Beze slova jsem přikývla a rozešla se ke stolu s alkoholem a nalila si do kelímku první obsah s průhlednou tekutinou, kterou našla. Nezáleželo mi na tom, co jsem do kelímku nalila, hlavně aby to otupělo mé smysly a já se tak zbavila toho špatného napjatého pocitu, který mě sžíral zevnitř od chvíle, kdy do místnosti vešel Nik.

Podívala jsem se na něj a ten se ani neobtěžoval brát si kelímek. Strhl ochranný papírek z plné láhve alkoholu, odhodil víko někam do rohu místnosti a přiložil hrdlo k ústům, odkud odpil několik plných doušků, aniž by se otřepal po spolknutí.

„Jdu na vzduch," oznámil mi Petr, ani nečekal na odpověď otočil se mi zády.
„Mám jít s tebou?" zavolala jsem za ním.
„Ne," řekl jednoduše a už jsem ho neviděla.

Přemýšlela jsem, co to mělo znamenat, jestli se nějak urazil, nebo opravdu jen potřeboval chvíli pro sebe a nemám za tím hledat nic určitého.

„Chybělas mi," řekl potichu, ale tak aby to šlo v tom hluku slyšet, Dominik. Mně údivem zaskočila vodka, které jsem do té doby usrkávala z kelímku.
„Nevypadá to tak," řekla jsem, co jsem si myslela, celou dobu, co tu s ním jsem. Vypadal odtažitě, ale nepřišlo mi, že by to mělo spojitost s celou tou situací, tohle mi přišlo už příliš, proto mě zarazilo, co právě řekl.
„Nemusí to tak vypadat, ale je to pravda," udělal krok blíž ke mně.
„Ty mně taky, ale víš, jak to teď je. Nechci, aby se Petr cokoliv dozvěděl."
„Já vím, však nemusí nic vědět. Můžeme se bavit jako dřív," namítl.
„Můžeme, otázka je, jestli to zvládneme."
„Můžeme se o to aspoň pokusit. Val, já o tebe prostě přijít nechci," chytil mě oběma rukama za paže a pevně stiskl, přičemž se mi díval do očí.
„Vždyť já o tebe taky ne."

„Co se to tu děje?" zeptal se nově příchozí, kterého sice neznám, ale znám ho z některým videoklipů od Nika.
„Nic, bavíme se. Jakube, tohle je Val, Val, tohle je Jakub."
„Ahoj," usmála jsem se na něj a podala mu ruku. Je to divný zvyk, který v dnešní době v našem věku už téměř vymřel, ale já si stejně vždy nemůžu pomoct a tu ruku každému podám. On ji lehce překvapeně přijal a stiskl. Podívala jsem se na naše spojené ruce a všimla jsem si, že téměř každý centimetr jeho kůže je pokrytý inkoustem. Jela jsem očima nahoru abych zjistila, jestli to tak pokračuje i na dalších částech jeho těla. Byla jsem mírně zaskočená, který jsem si všimla, že má potetované i oční víčka. Vždyť to muselo bolet jako čert.

„Vypadáš dost překvapeně na to, že tvůj kluk má tetování a tvůj kamarád je na tom téměř jako já," kývnul hlavou směrem k Nikovi, který se konečně po dlouhé době od srdce zasmál.
„To máš pravdu, já jen no-„
„Nebo se tak díváš, protože se ti něco líbí?" přerušil mě hravě.
„Přesně tím to je, tvoje krása mi sebrala všechna slova," přidala jsem se k němu. Určitě čekal, že mě tím zaskočí a nebudu vědět, co říct, ale já to otočila.
„Ty se mi líbíš," zasmál se a objal mě.
„Samozřejmě, že ano, kdo by odolal?" zasmála jsem se s ním.
„No vím, kdo neodolal," rozesmál se Kuba ještě víc, ale to Dominikovi sklaplo. Najednou mi ho bylo zase líto.

„Hele, musím si Dominika teď půjčit, ale pak ti ho určitě zase vrátím. A i kdyby ne, on si pak cestu k tobě najde," rozloučil se se mnou Kuba a odešel někam s Nikem.

Chvíli jsem jen upíjela a pozorovala nějaké tři holky, které si něco šuškaly a ukazovaly mým směrem. Nebrala jsem si to nějak osobně. Jak bych taky mohla, od někoho, kdo měl sotva zakrytá prsa a zadek.

„Jsem zpět," oznámil mi Petr, který se zjevil vedlemě. Měl výrazně červené přimhouřené oči.
„Tys hulil?" zeptala jsem se narovinu.
„Jo, ale nechtěl jsem, ale potkal jsem kamarády, a tak to dopadlo no," poškrábalse nervózně ve vlasech.
„Dobře," odpověděla jsem jednoduše.
„Hele, mám otázku, a musíš mít upřímná."
„Copak jsem ti někdy lhala?"
„To já právě nevím," povzdechl si.
„No tak na co se chceš zeptat?" popohnala jsem ho.
„Měla jsi s Dominikem něco?

_____________________________________________________

Hlásím se vám po téměř měsíci. Neměla jsem vůbec náladu na psaní, což upřímně nemám ani teď, ale snažila jsem se dokopat aspoň k jednomu dílu, aby to úplně neumřelo. Mám totiž ve zvyku se v průběhu příběhu na psaní vyprdnout a nikdy to nedokončit a s tímhle by mi to bylo opravdu líto.

No a abych vám řekla své trable. V pondělí a úterý mě čeká první část maturity ze tří. Je to taky to nejtěžší a musím se přiznat, že z jednoho předmětu mám opravdu strach, tak mi držte palečky miláčci.